V objetí měsíce


„Fall for meg naa inatt
vinn min vilje, vinn min haand.
Uten deg kan jeg ei leve
Ta deg i akt, min trolldomsmakt.“

„Fall for me this very night
win my will, win my hand.
Without you, I cannot live
Beware, my magic powers.“

„Podlehni mi tuto krásnou noc,
Získej mou vůli i mou ruku.
Nemohu bez tebe žít,
Ale střez se mé kouzelné moci.“

Kari Rueslaatten

Jezera již začala pableskovat a na okolním sněhu se střídavě objevovaly růžové a modré stíny. Sluneční kotouč jakoby se toužil protáhnout a dotknout horizontu – nešlo to, a tak alespoň přidal na rychlosti, aby se už už slil s temnou korunou lesů na obzoru v jediný odstín tmavé modři. Jakoby všechnu svoji sílu tohle severské slunce dávalo do své pouti za husté stromy, náhle se vytratilo všechno teplo. Pevněji k sobě přivinula měkký kožich a přepnula jej již pátým koženým pásem. Finsko bylo zkrátka chladné, od brzkého odpoledne do pozdního dopoledne. Tři teplé (teplejší...) hodiny utekly jako voda a Idun opět zbylo jen navléci na sebe všechno své mocně vrstvené oblečení. Když před měsícem přicestovala, každé ráno při oblékání pečlivě kontrolovala, aby nikde nečouhal žádný nežádoucí růžek či řemínek nedej bože neladící barvy. Nyní zřídkakdy odkládala jakýkoli kus svého oblečení. Ať už ladil nebo neladil, především hřál.
Vesnice, ve které se rozhodla přenocovat, již ležela mnohem západněji, než-li poslední tři, kde strávila pár předešlých ledových nocí. Její cesta se stáčela zpět do jejího rodného kraje, centrálního jižního Norska, které jí po krušném čase stráveném v království jezer a chladu připadalo téměř jako tropická končina.
Zaparkovala své staré auto před hotelem na malém náměstíčku. V duchu stokrát proklela vědce, kteří dosud nevynalezli centrální vytápění a chvíli sama sebe ujišťovala, že větší zima už přece být nemůže. Dvacet metrů, které ji dělí od hotelu, tedy hravě překoná i bez zanedbatelné tepelné podpory auta. Vztáhla ruku po klice u dveří a…. Náhle si uvědomila, že ji křečovitě svírá, hrůzou zavírá oči a drkotá zuby, ačkoli odvahu otevřít ještě nenachází. Zima, zima, ta odporná vlezlá zima. Zima ve tvářích, zima po těle, zima na uši, pára u pusy, zima pod nehty, zima, zima...
Představila si sama sebe, jak asi v tuto chvíli vypadá, kráska navlečená v několika huňatých vrstvách oblečení svírající všemi deseti prsty, klouby jí strašidelně zbělely, drobnou kovovou kličku od auta a vší silou se tisknoucí na hranaté kovové a jako smrt studené dveře od auta, a rychle se vzpamatovala. Razantním stiskem otevřela dveře a vyskočila ven. Neskutečnou rychlostí provedla vše nezbytné a v příští chvíli již udýchaná s masívním kufrem v ruce stoupala po schodech k hotelovému pokoji, zatímco na parkovišti pokojně zamrzalo zamčené auto.

V nevelké hospodě se děly opravdu nevídané věci. Již dosti obdivuhodným byl fakt, že se sem vešla všechna zvuková aparatura a z beden přinesených z kůlny několik mladíků seskládalo malé jeviště. Hosté nejrůznějším způsobem manipulovali se stoly a židlemi, aby se dostali co nejblíže k oné vyvýšenině z vratkých vrzajících prken. Idun upíjela horký čaj a sledovala dění okolo sebe. Uběhlo sotva třicet minut od chvíle, kdy z okna auta sledovala zapadající slunce. Odbila čtvrtá hodina a den a noc se slily v jedno. Doba byla denní, temnota noční.
Venku začalo opět sněžit, čehož si všimla proto, že se s hlasitou ranou otevřely dveře a vešli čtyři muži zabalení v těch nejmohutnějších kožešinách, jaké kdy viděla a za nimi se stihl vsypat celý vesmír vloček. Zjevně pro ně manipulace s kožichy nepředstavovala nejmenší problém, i když většině smrtelníku by nejspíš problémy činila a to dost značné. Ačkoli příchozí nejprve připomínali spíše huňaté hory, o chvíli později jejich olbřímí kožešiny spočívaly na věšáku, který je jako zázrakem udržel, a osazenstvo hospody vřeštělo při pohledu na tuto sestavu.
Asi žádný z příchozích neměřil méně než dva metry. Jejich prostorovou náročnost nijak nesnížil fakt, že na sobě již neměli předchozích deset kilogramů liščí kožešiny. Dva muži byli tmavovlasí, dva blonďatí, hrůza šla ze všech stejná, ačkoli se všichni velice příjemně usmívali.
Beze slov vzali do rukou kytary, jeden tmavovlasý se posadil k bicím a poslední, vytáhlý blonďatý muž s dlouhými vlasy a bradkou se postavil k mikrofonu a hrdelně zařval, což vzbudilo očividný zájem u všech přítomných, zvláště pak u stolů nejbližších chatrnému jevišti. Fanoušci skupiny Wintersun, která se právě chystala k malému koncertu, se s řevem nahrnuli dopředu a u toho srazili několik židlí a pár jich utržilo nějaké ty rány, dva zakopli a nedobrovolně, ale zato zblízka, prozkoumali otisky bot na podlaze, které zanechal řádící dav v mohutných okovaných botách. Ozvalo se několik výstřelům podobných zvuků, které za pomocí bicích vyloudil bubeník mocně házející dlouhými vlasy, kožichy na věšáku se povážlivě zatřásly, barman poslal svého asistenta do skladu pro další pivo… a koncert začal.

Iduniny uši byly po dvou hodinách již poměrně imunní vůči intenzivnímu řevu a hlasité hudbě. Kladný vztah k metalu rozhodne nezískala, ale něco nepopsatelného ji uchvátilo na onom zpěvákovi. Potkat ho v noci v lese by bezpochyby i čarodějku jejího kalibru přimnělo k lehkým pochybnostem, zda-li ta strašidla z finských pověstí skutečně neexistují, přesto se přistihla, jak na něj soustředěně zírá a v ruce svírá drobný fialový kámen. Celá její bytost už věděla, co touží udělat. A její čarovný kámen to věděl také…

Pokud jej bylo možné pomačkat ještě více, bílé prostěradlo se zmačkalo zcela novým bizarním směrem a vytvořily se na něm další nevratné přehyby když se Idun zeširoka protáhla a protřela si oči. Otočila se na druhý bok a náhle byla zcela vzhůru. Ležela v posteli sama! Kam se poděl půvabný mladík, který ji tolik uchvátil? Však on z povrchu zemského nezmizel!

Třetí den za dalšího časného západu slunce Idun posedávala v hospodě, v rukou pohár horkého čaje s rumem, a vyčkávala. Hospodský jí k ránu potvrdil, že dnes znova vystoupí ona kapela uřvaných barbarů. Fakt, že ji ve skutečnosti zajímal jen jeden, si před hospodským pochopitelně nechala prosebe.
Když vrcholily přípravy dalšího několikahodinového koncert, rozlétly se dveře a následoval již známý velkolepý příchod kapelníků oceněný řevem, potleskem a dupáním – a bezděčně také houpáním věšáku, který se téměř zlomil pod vahou čtyř mohutných kožichů. Ovšem zlaté severské dřevo se nakonec k nesmírnému údivu čarodějky i veškerého hospodského personálu ustálilo ve vzpřímené a celistvé podobě. Ale mladý zpěvák si čarodějky ani nevšiml! Ačkoli byla jedinou ženou v místnosti!
„Dnes bych rád začal svojí oblíbenou písní složenou pro mou milovanou, která je bohužel odtud vzdálená mnoho mil na jih…“
Pohár s čajem dopadl na zem a roztříštil se. A čarodějka byla pryč.

Idun vztekle dupala po schodech a otírala si uslzené oči. Kdyby tak musel strávit věčnost v tomto odporném kraji ledu, kde není nic jiného, než zima a nestálí muži! Dala bych za to všechno!
Pozor na slova, čarodějko! Pozor na slova!
Fialový kámen se nejprve rozvibroval, zrudl, zničeho nic zbělal a s hlasitým puknutím se roztříštil na tisíc kousků.

Dva muži vynášeli z hotelu chladné nehybné ženské tělo. Jari Mäenpää, zpěvák skupiny Wintersun, poznával tu ženu. Vedle ní se přeci TO ráno probudil. To památné ráno, kdy si vůbec nic nepamatoval: kdo je, kde je... V cizím pokoji v posteli s cizí ženou... krásnou, ale cizí. Nevyznal se v sobě. Jako by pečlivě seskládanou kartotékou jeho vzpomínek prošel škarohlíd se zahradní hadicí a náhodné stohy rozsypal a odplavil. Z úplně
nepochopitelných důvodů se Jari domníval, že ten zásah byl násilný, nepřirozený. Jakoby si nepamatoval, co dělal, jak k tomu došlo, jen si vybavil, že něco neznámého silného a nehmotného proniklo do jeho mysli, svůj chabý odpor netrénovaného prosťáčka proti silné cílevědomé mysli, a pak jen závoj navoněných vlasů přes svoji znovu nalezenou hmatatelnou tvář. A prázdno v hlavě. Od ženy instinktivně utekl, a když se o mnoho hodin později vzpamatoval, ničemu nerozuměl.Co se stalo? Jak se tam vůbec octl? Jakoby se tohle dělo s jeho mozkem po pár pivech.... Tady mu něco nevonělo. Při sebemenší snaze se rozpomenout jej hlava rozbolela jako střep. Slyšel už o krásných vědmách s čarovnými kameny, které poblázní hlavy mladíkům a nakonec se jich nevybíravě zbaví. Ale on se nijak poblázněn necítil! Vlastně si nic nepamatoval. A byl to nakonec on, kdo ji nechal samotnou!
Něco na tom příběhu nehrálo... Ale on čas ukáže, pomyslel si a zahulákal na hospodského, že se na mrtvou napije.

O 60 let později…

V zapadlé finské vesničce nastal totální shon. Všichni se seběhli na malé náměstí, kde již celý týden stál podivný stan z tmavého matného materiálu. Stan byl opravdu obrovský a přitahoval všechny lidské pohledy jen a jen na sebe. Každý toužil prohlédnout si jej zvenku i zevnitř. A dnes konečně dostali všichni svou příležitost poodhalit něco z povídaček o místě, kde strávili třeba celý život, přímo pod plentou této fascinující stavby. Mýty, ty se již dnes tolik nevypráví a ve správný čas a na správném místě, kdo ví, co nového nepoznaného a nepostřehnutého se z jejich spletitých linií vyloupne.
Celý týden probíhaly přípravy na unikátní výstavu o finských pověstech, mýtech a příbězích. Klasické příběhy o Vainamoinenovi a čarodějnici Louhi, čarovném mlýnku Sampoo a Vzdušné dívce lákaly dokonce více dobrodružství chtivých lidí, než-li hospoda. Mylný dojem v nezasvěceném pozorovateli mohlo vyvolat parkoviště před zmíněnou hospodou, které přímo přetékalo. Avšak turisté spěchající ze svých vytopených vozidel, bezpečně zaparkovaných před hospodou, do velkého stanu, dominanty celého festivalu, věnovali hospodě vždy jen několik vlažných pohledů říkajících: „Sem si možná zajdu na horký čaj.“
Davy postupně mizely v menších i větších stanech, nejvíce jich samozřejmě zamířilo do velkého, ale náměstíčko se ne a ne vyprázdnit. Tolik lidí chtělo poznat nebo znovu vyslechnout krásné mýtické příběhy. Lákavá představa: Mít o čem přemýšlet – co se skutečně stalo, a co ne…

Norská zpěvačka Kari Rueslatten sledovala, jak několik chlapíků kvapně stěhuje bedny z kůlny v místní hospodě, jako zázrakem se vždy propletou venkovním davem a zadním vchodem s nimi proklouznou do stanu. Bedny tvořily velký obdélník maličko vyvýšený nad ostatní zem okolo. Toto provizorní pódium nahánělo Kari strach. Rozhodně nebylo nejstabilnější. Náhle se však všechny její obavy vytratily. Vzpomněla si, že rozhodně nebude první, kdo tato prkna, která znamenají svět, použil k vystoupení…

Několik prken zaskřípělo, bubeník odložil paličky a zmocnil se tamburíny. Kytarista odložil elektrickou kytaru a chopil se lesklé akustické. Kari již věděla, co se bude dít. Na svoji tvorbu se po celou dobu těšila. Konečně také jedna novodobá báchorka. V malé technické pauze se velice snadno zapletla do svých myšlenek. Příběh, který chystala posluchačům sdělit, ji vždycky něčím lákal, vtahoval do sebe. Připadal jí tragický a zároveň nabitý zvláštní energií, obalen zvláštním kouzlem.
Bubeník vyčkávající na Kariin pokyn si významně odkašlal. Vrátila se z labyrintu svých myšlenek a s úsměvem a tancem se dala do rozverného zpěvu:

„Podlehni mi tuto krásnou noc,
Získej mou vůli i mou ruku.
Nemohu bez tebe žít,
Ale střez se mé kouzelné moci.

Slyšela jej zpívat a smála se její duše,
Viděla jej tančit a zpívalo její srdce,
Jen jeho chtěla mít.

Takovýto vtělený půvab dosud nikdy nezkřížil její cestu,
Tančil na prknech,
Jen jeho chtěla mít.

Řekl jí: „Krásko, přistup blíže a poslyš,
Odpřísáhneš mi svou věrnost, ačkoli jsem tak mlád?“

Zaslepena byla jeho krásnými slovy a šarmem,
Po probuzení její údiv neznal mezí:
Postel byla prázdná.

Přešel třetí den a nastala třetí noc,
Znovu tančil na prknech,
Avšak jakoby se nic nestalo…

„Podlehni mi tuto krásnou noc,
Získej mou vůli i mou ruku.
Nemohu bez tebe žít,
Ale střez se mé kouzelné moci“.

Během obrovského potlesku, kdy se celá kapela alespoň pětkrát ukláněla, Kari nasátá atmosférou příběhu jako již tisíckrát předtím přemýšlela, proč mladík čarodějku opustil. Údajně byla velice krásná. Podle jedné verze příběhu, kterou vyslechla od svého dědečka, vědma mladíka ztrestala a příliš silná kletba, kterou na něj uvrhla, ji stála život. To se ovšem do její písničky nehodilo. Krásná záletnice stižená hrozným osudem, to bylo něco pro dav! Avšak stěžejní byla její bezbrannost vůči onomu svůdci. Jedni byli spokojeni, jak špatně dopadla tahle poběhlice s temnými myšlenkami, viděli ji na kolenou, jak lituje své hlouposti a neohroženého muže, který ji ztrestal. Druzí se slzami v očích litovali tu krásnou podvedenou ženu, zcela bezmocnou proti krutému osudu v pozadí s mužem, který ji jen odporně využil a sám zůstal zcela nepoznamenaný. Čarodějka, která má skutečnou moc a záhy se krvavě pomstí? Ne. Předmětem lítosti davu měla zůstat žena, ne muž. Ten musel zůstat silný, neohrožený, neporazitelný ani kupou válečníků, ani sebekrásnější ženou...
Co bych tak já dělala na jejím místě? Napadlo ji. Mít možnost čarovat, jistě bych ho proklela. Jaký trest by si tímto mohl zasloužit? Věčně nešťastnou lásku? Ale to by jeho utrpení trvalo jen pár desítek let…Ano, jistě! Věčný život! Copak někdy někdo vynalezl horší trest?

V hospodě bylo ten večer pěkně veselo. Kari popíjela horký čaj a sledovala tančící a vyvádějící návštěvníky, kteří se pokoušeli opakovat dnes shlédnuté tradiční finské tance. Doprovod, který se v žádném případě nedal nazvat hudebním, krajně ubližoval jejímu sluchu, proto se soustředila především na obrazy kolem sebe. Náhle se přímo za ní ozvalo hlasité zakašlání. S leknutím se otočila – dotyčný zakašlal až nebezpečně blízko. Dva kroky za jejími zády rozpačitě postával strašidelně vysoký blonďatý muž s pohlednou tváří a bradkou, na první pohled mladý, ale s tak starýma očima, až ji zabolelo u srdce.
„Přejete si něco?“ Zeptala se naoko odměřeně, avšak nedokázala přesvědčivě skrýt své překvapení z jeho zevnějšku. Sama sobě v duchu spílala za svůj hloupý projev.
„Dnes jste to byla vy, kdo zpíval o čarodějce a mladíkovi?“
„Ano,“ odvětila Kari, nic netušící, zcela překvapená.
„Musím vám velice poděkovat. Konečně jsem pochopil, proč jsem za šedesát let nezestárl ani o den. Od té noci ..." Mluvil, jakoby ani nevěděl, že jej Kari poslouchá, ačkoli ona vnímala svou roli posluchače jako životně důležitou. "...Ta žena, vedle které jsem se tehdy probudil… Tak přece čarodějka?… Možná mi řekla svoje jméno, ale ty zpropadené čáry člověku nenechávají sebemenší vzpomínku! Jak mě vůbec mohlo napadnout, co se opravdu stalo? Měl jsem v hlavě prázdno. Co jsem jí proboha nasliboval, když jsem o sobě nevěděl? Kdyby ze mě sama neudělala hlupáka a neomámila mě, nikdy by se to nestalo. Nakonec se pomstila, že? Prodloužila mi věk. Zničila život mně i sobě, ale platím za to jen já! Zemřela, pamatuji se, vynášeli ji tehdy z hospody. Tolik si to usnadnila, ušetřila si trest za vlastní vinu! Nic bych si nepřál víc, než aby ji stihl stejný osud, jaký přisoudila mně!“

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy