Kam padá listí


Vstala jsem brzy, abych viděla východ slunce. Zapomněla jsem, že sem, na severní pobřeží Skotska, zasahuje polární noc a rozednívá se až kolem poledního. A tak jsem přemýšlela o tom šíleném na hlavu postaveném snu, ze kterého jsem se pracně budila už od půlnoci.
Když jsem pomaličku sestupovala do bazénu, ve kterém jsem se chystala si zaplavat, celá hladina se leskla jako velké zrcadlo a já jsem pouze cítila a neviděla nic. Když jsem se ale ponořila, všimla jsem si, že plavu v červeném víně. Bylo krásně rudé a chladivé. A najednou jsem uviděla muže plujícího ke mně. Vůbec jsem ho neznala a i kdyby ano, nepoznala bych jej, jeho tvář byla ve stínu. Na hladině plavala spousta barevného listí - žluté, červené, hnědé, fialové, jakékoli podzimní barvy, na kterou si vzpomenete. Břeh byl lemován velkými stromy, ze kterých visely rudě zbarvené listy vinné révy a zlehka hladily jinak neporušenou hladinu.
Muž plaval blíže a břeh, který byl do té doby takový kousek ode mě, byl najednou v nedohlednu. A jak jsem dříve ladně plavala v té sladké tekutině, najednou jsem byla celá ponořená a nemohla jsem vytáhnout hlavu. To on mě topil. Zatahoval mě hlouběji a hlouběji a já se tak hrozně bála, že se dotknu dna. Co by na takovém dně mohlo být? pod celou kopou červeného vína?! Vyděšená, zpocená a bez dechu jsem se probudila a běžela jsem vylít litr malinového sirupu na mém nočním stolku.
Pořád se mi ale zdálo totéž, dokola, dokola, pořád jsem se koupala v té odporné nádrži. Podruhé už jsem samozřejmě věděla, do čeho se nořím ponořená až po ramena, a koupel se mi zdála nedozírně ohavná. Házela jsem sebou ve spaní tak, že jsem dokonce posunula postel o několik centimetrů od nyní již prázdné láhve na mém nočním stolku. Díky tomu si pár usedlých Angličanů, kteří měli pokoj pod mým, na snídani sedli tak daleko ode mě, jak to jen bylo možné v domnění, že jsem si na noc pozvala milence.
Po ovesných vločkách s ovocem a čaji s mlékem jsem nemarnila čas a oblékla zimní kabát, pečlivě omotala šálu a navlékla nejteplejší rukavice. Přišla moje chvíle, chvíle, na kterou jsem čekala celou pubertu nebo snad celý svůj život? Zkrátka dlouho. A vyběhla jsem do větru. Bylo šero, více noc než šero, ale nebylo černo ani tmavě modro, tudíž nemohla být úplná noc. Po tvářích mě hladil slaný vzduch a vysušoval mi rty. Ale nikdo mě nemohl zastavit. Byla jsem pouze deset minut procházkové chůze od Severního moře a to pro mě znamenalo víc, než všechny nerozpraskané rty světa. V polobdělém stavu jsem udělala spoustu bezmyšlenkovitých kroků, až jsem stála na tom opuštěném několik kilometrů dlouhém pobřeží. Vítr přestal být větrem hnaným od pólu studenou rozbouřenou vodou, byl to vítr cuchající vlasy hrdinům velkých eposů, když bájná čarodějnice pokládala na jejich hlavu královskou korunu. A moře nebylo moře slané vody, ale moře slz, které uronily krásné panny severských bájí pro své milované válečníky, když protivník předurčený samotným Osudem ukončil jejich život, aby mohli věčně slavit v síních Valhally, kam přicházejí všichni velcí hrdinové pít celou věčnost víno a spát v náručích krásných Valkýr. A já se v těch pocitech, v těch pověstech a bájích, v té nedozírné kráse moře utopila, jako před pár hodinami v červeném víně.
A pak jsem zase byla celá. Seděla jsem v písku a přebírala mušle, zkoumala jinovatkou pokryté řasy a přivírala oči před větrem. A konečně mně na mysl přišlo, před čím jsem sama utekla na opuštěný kout světa v ročním období s nejdrsnějším počasím. Vzpomněla jsem si na pořekadlo: „štěstí ve hře, neštěstí v lásce“. Nevím, jak moc je toto uplatnitelné na muže, ale u žen nenacházím jedinou chybu. Lidé říkají svým dětem jen tato čtyři podstatná jména a dvě spojky, ale kdo tomu skutečně porozumí? Vyhraju dvě karetní hry a bude ze mě stará panna? To snad ne. Moje vysvětlení je zcela jiné. A já svým dětem budu vyprávět pohádku, která má v sobě podobnou poučku.
Král měl dvě dcery, Alenku a Alici, byla to dvojčata. Alice od malička snědla na co přišla a vykrádala královskou kuchyni způsobem vskutku nevídaným. Ráno vyjeli páni na lov a zastřelili divokého kance, přesto ale měli na oběd chleba s máslem, pokud se do kuchyně vetřela malá princezna. A tak byla z malé princezny za chvíli velká princezna, mnohem větší, než z její sestřičky. Ta druhá naopak od mala hltala knihy, těch ale na rozdíl od jídla přibývalo a přibývalo, když si k narozeninám, k svátku, k prvnímu i druhému svátku vánočnímu, k Mikuláši i Velikonocům přála další a další. Nejraději měla knihy se zajímavými úkoly, příklady a výzvami. Ráda přemýšlela o světě a v duchu jej celý znovu stavěla od základů, protože postupem času jí všechny knihy pověděly jak. Kdyby se dědičkou trůnu stala Alice, celou zemi by do roka a do dne zahubil hladomor, to ale nebyl jediný důvod, proč starý král pomýšlel spíše na předání žezla Alence. V jejích inteligentních očích měl totiž sebevětší vladařský problém řešení.
Jednoho dne přišel do království krásný princ a žádal o princezninu ruku. Sděleno mu bylo, že princezny jsou dvě a ať si mezi nimi vybere. Přišel tedy za králem s velmi nezvyklou prosbou. Toužil s každou z princezen strávit jedno odpoledne.
První přišla na řadu princezna Alice. Pozvala prince na oběd, přesnídávku, svačinu, druhou přesnídávku a večeři v jejím salonku. Ať princ zapředl jakékoli téma, vždy vše nakonec skončilo u jídla. Kolikrát denně princ jí, jestli umí lovit a chytat ryby, aby v případě potřeby zaopatřil rodinu, jestli umí vařit sám, zda zná všechny své kuchaře jménem, zda do kuchyně posílá pro jídlo sluhy… Po tomto odpoledni princ ještě týden pil jen vodu a jedl jen chléb a požádal si o změnu pokoje, jelikož do té doby bydlel v tom křídle hradu, ve kterém byla i kuchyň.
A druhé odpoledne se princ odebral do komnat princezny Alenky. Nejprve jej nechala hodinu čekat, jelikož nemohla v latinsky psané knize nalézt odvěké moudro, které za svoje životní krédo vzal jakýsi slavný filozof, jehož jméno princ nikdy v životě neslyšel, a zkrátka jej musela znát. Hned. Když se konečně rozhodla prince poctít svou přítomností, s milým úsměvem se jej zeptala, na jeho oblíbenou literaturu. Princ blekotal nějaké nesmysly o předepsané literatuře, ze kterých chytrá Alenka okamžitě pochopila, že se veškeré knihy, o kterých znalecky hovoří, teprve hodlá přečíst. Převedla tedy řeč ke slavným osobnostem. Princ tedy vypotil něco ze životopisů svých tří strýčků a tatínka a vše okořenil pěti větami o svém dědečkovi. Princezna se zmínila o několika druzích státního zřízení a chtěla spekulovat o tom, které by bylo pro království do budoucna nejpřijatelnější. Prohodila několik vět o moderním trendu demokracie, ovšem než princ pochopil samotný princip, byl akorát čas na večeři. Princezna pošeptala několik slov služce a za chvíli, aniž by princ cokoli řekl či naznačil o svém současném jídelníčku, postavila před něj služka chleba a vodu. A princ si náhle vybral svou nevěstu. Jak to ale zařídit?
Na druhý den se princ nechal slyšet, že si vybere tu nevěstu, která je chytřejší. Ta se stane jeho ženou dokud je smrt nerozdělí a královnou. Alenka se při představě svatby s takovým nevzdělancem otřásla, ale byla jednou princezna, a s tím se nedá nic dělat. Takový byl její úkol, příjmat pro zemi ta nejpřijatelnější řešení. Ovšem náhle se za princem vynořil starý muž s šedivým plnovousem, zarudlým nosem a očima jako sklo. Říkal, že je alchymista, že je velký badatel, umělec i věštec, a že umí poznat tu chytřejší princeznu. Tajemství prý spočívá ve váze. Těžší princezna má přeci větší mozek i srdce, což přesně královna potřebuje! Princezny se tedy zváží a která bude vážit více, ta bude princovou ženou.
Alice již vstupovala na váhu, když ji Alenka duchapřítomně zastavila a vstoupila na váhu sama. Byla lehoučká jako peříčko. Seskočila ladně z váhy a smutně se pousmála, když na váhu vstoupila její sestra. Ozval se zvuk stlačujícího se ocelového péra, kov zapružil jednou, dvakrát už o něco více a potřetí z váhy zbyly jen kovové piliny. A mezi tím nepořádkem a kusy bývalé váhy stála s namazaným rohlíkem v ruce princezna Alice, budoucí královna….
Až takový strach mohou mít muži z chytrých žen… A tedy jaké poučení vidím v pořekadle já? Chytřejší ve hře vyhrává, tedy je méně žádaný. Každý nesnese být tím hloupějším, tím horším... Málokdo by riskoval svoji důstojnost pro trochu potěchy z toho, že jej mnohem chytřejší člověk, který by jej mohl převézt kdykoli by chtěl, miluje tolik, že to neudělá. A takový byl i princ… princ, kterého měla tu smůlu potkat moje nejlepší kamarádka. A co jí teď poradit? Co poradit, když by chtěla slyšet radu, jak změnit jeho rozhodnutí, a ne jen neustále jí opakovat, proč to udělal? A je princ, kterého jsem potkala já, stejný?
Vstala jsem a popošla po pláži, rozednívalo se a konečně se ze šera stávalo denní šero. Voda se ke mně přibližovala, příliv ubíhal ke mně blíž a blíž s každou vlnkou, až mě konečně doběhl a já stála po kotníky ve vodě. A byla to opravdu voda? V dáli jsem na hladině uviděla stín. Ten stín tolik připomínal člověka, až jsem se roztřásla a ustoupila. Vzala jsem nohy na ramena a utíkala zpět. Neohlížela jsem se, myslela jsem jen na svoje nohy, levá, pravá, jen ať už tu nejsem. Až na konci pláže mi to nedalo. Ohlédla jsem se a na pláži stál muž. Neviděla jsem mu do obličeje, byl ve stínu. Neviděla jsem nic víc, než jeho obrys. A moje rychlost se zdvojnásobila.
A když jsem přišla do hotelu, zamčela se ve svém pokoji a vzala do ruky deník, sepsala jsem toto. Čím víc přemýšlím nad tím, jak vypadal, vlastně mi někoho připomínal. Připomínal mi toho, koho jsem nechala doma samotného bez jakéhokoli vysvětlení. Byla to snad výčitka, co mě nechtěla nechat klidně spát? Bylo mi ho snad nakonec líto? A když jsem se nemohla odpoutat od takových přeludů, představ a úvah, neutopil mě nakonec už skutečně v tom červeném víně?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy