Člověk, jehož tvář nevyzařuje světlo, se hvězdou nikdy nestane

Jdu takhle po ulici, pomalu zamyšleně, jak mám ve zvyku, když jdu sama městem, sluchátka na uších. Poslouchám vycházející hvězdu, nádherný hlas, kouzlem opředená melodie, tajemný opar kolem děje, závěr naposté stále překvapením.
Píseň náhle skončí a já si ani nevšimnu, ještě stále přemýšlím nad tím, jak je člověk schopný vydat tak krásný tón… Avšak přehrávač neřeší, že moje toulavé myšlenky se zasekly v malé dopravní zácpě a pokračuje svéhlavě dále. Stejná píseň, stejná slova, stejná melodie, ale co je jinak? Samozřejmě, kolonka interpret…. A je to tady. Hvězda, která nevyšla a ani nevyjde, zkrátka jí něco chybí. Hlas? Ne, hlas má výjimečný. Zpívá snad falešně? Ne, nic jí neuteče ani o vlásek. Ale něco chybí. Studna bez vody, srdce bez krve, žlučník bez žluči, prázdný žaludek, kalendář bez dní, telefon, který neumí vytočit číslo, takový je její projev. Taková je ona celá.

Poposedávala neklidně v lavici a očekávala příchod dvou nových adeptů. Už léta nebyla ve škole pro hvězdy, všichni chtěli být meteory a planetami, hvězdy úplně vyšly z módy. Říkalo se, že hvězd je tolik, že kdyby jich ještě pár přibylo, lidé dole by nemohli vůbec spát. Avšak po několika supernovách nebylo zbytí, musely přijít nové. A z té obrovské mohutné populace se přihlásili jen dva mladí skřítci, ještě bez plnovousu, docela roztomilí. Však se ukáže, co v nich je, pomyslela si.
Dveře se otevřely a vešli oba drobní tvorečkové. Jeden od pohledu líbivý, usměvavý, krásný, chytrý, jeho jméno si dnes nikdo nepamatuje. A jedna bezmála nepěkný, z dálky nebylo poznat ani přes to, že byl opásán drobnou sukénkou, že tvoreček je ženského pohlaví. Původně se jmenovala Valerie, ale dnes ji známe pod jménem Polárka.
   

Přísloví vypovídá o určité výjimečnosti, vlastnosti, která je nezbytná pro zaujetí ostatních. Můžeme zazářit v negativním i pozitivním slova smyslu, ale bezpochyby musíme zazářit jasně, výjimečně jasně. Jak je vidět, už dříve si lidé všimli, že obyčejný řadový člověk se bez jakési nadřadové přirozenosti, výjimečnosti a talentu z řady zkrátka nevymaní. Často bývá tento talent předmětem mnohem větší žárlivosti, než-li peníze. Peníze si můžeme vydělat, ale záři si za ně, stejně jako modré z nebe, nekoupíme.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy