Nejlepší lyžák na světě

Největší úlet, co jsem kdy napsala. Obávám se, že to pochopí jen třída :-D

Já, dnes již přestárlá a značně senilní stařena jsem se kdysi účastnila jednoho velice zajímavého lyžáku. Nemůžu jinak, než vám o něm povědět první poslední.
Já a moje tehdejší třída jsme samozřejmě v sedmém ročníku vyjeli na tradiční lyžařský kurz. Původně nám k šesti profesorům chtěli přidat ještě několik zkušených rváčů aby usměrňovali nejprůbojnější, ale když jsme se dozvěděli, že školní karatista pan profesor Držhubuavypadni pojede také, ochranka sklopila uši a utekla z autobusového nádraží ještě dříve, než se jeho stín objevil ve dveřích a všichni se lekli, že přišel oteklý Ferda mravenec.
Třídní sebevražedkyně Amélie Simonsová si právě sedala doprostřed hlavní silnice, když za jásotu diváků pan profesor vstoupil. Zkušeným okem shlédl situaci a nasadil černý pás. Právě se blížil autobus od Student agency a Amélie očekávala smrt jedoucí 140 km/h. Pan profesor však zasáhl a jediným pohybem ji vysvobodil ze silnice.
„Sakra.“ Zaklela Veractyla Vševědoucí a chladnokrevně si proškrtávala kolonku: Student agency Express 15:25. Další jede až za deset minut! Několik dalších zklamaně zahekalo na chodníku, zatímco Amélie Přefiknutá a Zombie Proplešáková proháněly pana profesora po zastávce s jeho obrovskými fotkami a nadšenými výkřiky dožadujíce se podpisu si získávaly pozornost celého náměstí.
Několik dalších opožděných jedinců dorazilo asi po pěti minutách a s tupými výrazy se dožadovali celní kontroly.
„Slečno Naporcovaná, ujišťuji vás, že nejedeme na Ural, a do Jeseníků nepotřebujete cestovní pas. A jak se tak na vás dívám, vás by stejně neproclili.“ Prohlásil smrtelně nebezpečně pan profesor Nero Mrouskač, ale vzápětí se musel otočit, aby zabránil Metanovi Saidleymu jednou z lyžařských hůlek propíchnout podezřelý vak Amélie Simonsové.
„Saidley, ještě jednou do toho píchnete a já vás zruším.“ Zahrozil jednou z mohutných pěstí a Metan se musel chtě nechtě stáhnout.
„Ale pane profesore, čistě teoreticky…“ Vzduchem prosvištěla dobře mířená lyže a probodla batoh Amélie Simonsové skrz na skrz a z něj se začaly lít litry vodky, jinu a slivovice a nesl se zápach Konopí.
„SIMONSOVÁ!“ Zařval brunátnějící profesor načež Amélie poklekla a začala se tiše zpovídat, aby do nebe odešla s čistým štítem.

„Když třída nasedla, což zabralo asi hodinu a půl, jelikož poslední už se nemohli vejít ani do prostoru pro zavazadla, tak byli vybráni dobrovolníci, jež se „nechali“ přivázat na střechu.
„Až omrznete vystřídám vás!“ zahučel pan profesor  na Amélii Simonsovou, jež se svíjela v agonii na střeše a pokoušela se vyplivnou roubík jež ji kromě jakékoli formy dorozumívání zabraňoval i dýchat. Bohužel ani její telepatické pokusy ošálit profesorovy bystré smysly jí nevyšly a tak se musela vzmužit.
„Jeď, vole!“ zahučel Nero na ustrašeného řidiče, který sebou trhl. Dalších pět profesorů a doktor se drželi co nejdál od špatně naladěného chemikáře. Profesor Igor Držhubuavypadni,  profesorka Gertrůda Stará, Bella Krumplová, profesor Vlado Semletý a náš třídní profesor Uran Brambůrek s doktorem Milanem PtačíChřipkou na jediném dvousedadle uvolňovali Neronovi místo, kam si mohl odložit své namožené nohy.
„Tohle bude dlouhá jízda…“ poznamenala Gertrůda a následovala ostatní profesory do světa mdlob k čemuž jí pomohla pátá láhev borovičky.

„Vomrdali, naší Ančí, na pavlači, pokrývači!...“ neslo se ze zadních sedadel jedním hlasem. Sbor vedla Amélie Přefiknutá dirigující krátkým jezdeckým bičem a každého, kdo vypadl z rytmu přátelsky švihla, až mu vypálila díru do příslušné části těla. Profesorský sbor klidně odpočíval zatímco si to tři sta čtyřicítkou šinuli městskými ulicemi.
„Musí ti vaši smradi tak řvát?“ zeptal se řidič Nerona.
„To je normální! Pokud ale máte problém, můžu za vás převzít řízení a vy můžete běžet za autobusem nebo vás můžeme přivázat k Simonsové!“ Řidič rázem zmlkl, jakoby zapomněl mluvit. „Tak je to dobře!“ pochválil jej Nero.

„Nezazpíváme si něco lepšího?“ navrhla nesměle Veractyla.
„JÓÓÓÓÓ!“ ozvalo se autobusem a dokonce ze střechy zaslechli souhlasné kopání Amélie Simonsové. To Veractylu povzbudilo a začala.
„Šel dědek na houby našel to v lese… šel dědek na houby našel to v lese… napích‘ to na hůlku domů to nese…napích‘ to hůlku domů to nese! Už se to smaží, už se to peče… už se to smaží, už se to peče… z trouby to utíká z trouby to teče…z trouby to utíká z trouby to teče. Byla to vůně nebylo rovno…byla to vůně, nebylo rovno… nebyly to houby bylo to … Nebyly to houby bylo to …“
Veractyla si vysloužila potlesk za sólový zpěv a Amélie kopala tak zuřivě, až se ve střeše objevil otisk její pohorky.
„Co tak kope?“ zeptala se Krysa Naporcovaná. „Á! Tunel!“ ozvalo se sborově. Vzápětí kopání utichlo a Hlavice Jaderná, jež do té doby nepronesla jedinou ze svých poznámek zaujatě pohlédla na střechu a pravila.
„Myslím, že Amélie by si tady s Krysou mohla na několik týdnů prohodit příjmení.“ Většina v autobuse se začala hystericky smát, jejich záchvat však náhle zbrzdil příval děsu. Autobus prudce zastavil poblíž rychlého pruhu, který si řidič spletl s odstavným a dveře se otevřely. Autobus se odlehčil o dvě tuny, což mluvilo za vše – Nero vystoupil. O několik sekund později už dovnitř vcházela Amélie Simonsová v plné síle.
„Zdar závisláci!“ prohlásila familiárně, vytáhla z příruční krosny několik láhví s pochybným obsahem, zachřestila jimi a usedla do poslední řady. Kolem ní se okamžitě shromáždilo několik ostatních a začali se dožadovat loku.
Ale to už se opět něco dělo. Ze střechy se totiž ozvalo mnohem čerstvější kopání bývalého řidiče. Načež vstoupil Nero se vzorně posazenou řidičskou čapkou na kusu ucha a zasedl…pardon…rozsedl místo řidiče. Většina učitelů již z předchozích dobrých zkušeností omdlela i po té, co se probrali když Nero vystoupil a jeho ponožky jim nenavozovaly atmosféru domova zaneseného tunami německých odpadků a ti co to nestihli se rychle opíjeli láhvemi s tvrdým alkoholem, které zbyly od posledního pokusu o ztrátu vědomí. Nero zavřel dveře a prohlásil : připoutejte se parchanti! Jedem‘. A urval řadící páku.
„Kdo TO tady umí?“ zeptal se po chvíli dalšího násilí provozovaného na ubohém autobuse. Veractyla Vševědoucí okamžitě přispěchala s Kámasutrou.
„Ale ne tam to! Kámasutru umím i pozpátku! Co to sem taháte? Takový vohraný knížky!“ A rukou Veractylu odhodil do zadní části autobusu, kde přistála v klíně Metana Saidleyho.
„Ach, Veractylo, jsi v pořádku?“
„Jo, asi bych už měla…“
„Ale počkej, nechtěla bys vysvětlit tu češtinu?“
„Ne. Opravdu tomu rozum…“
„Tak já ti to vysvětlím…“ řekl Metan a přátelsky Veractylu popleskal po zadku. „Nemusíš se stydět. Já vím, že tomu nerozumíš, takže…“
Veractyla mu uštědřila ránu Kámasutrou…neúspěšně. Metan už vytahoval několik učebnic češtiny a z neznámých důvodů se pokoušel najít svůj sešit v jejím klíně.
„Ale! Asi jsem ho tady upustil!“ prohlásil a zajel Veractyle rukou až…tam, kam jen ptáci mohou.
„Zombie! Zombie! Zachraň mě!“ ječela Veractyla na svoji kamarádku. Ta se ale právě v těsném objetí a Amélií Simonsovou oddávala litrům Vodky  a Tequilly.
Vše opět vyrušil Nero. Motor autobusu totiž naskočil a autobus se rozjel. Během tří sekund zrychlil na Čtyřistapadesátku a přejel několik ječících chodců.
„Nu což! Stejně jsou přemnožení!“ prohlásil, když jej dohonilo několik aut městské policie a pokoušeli se mu nasadit pouta. Několik jich ale rozmáčkl, tak to pro jistotu vzdali.
„Máte řidičský průkaz?“ zeptal se jeden z policistů.
„Ne. Ale myslím, že se domluvíme!“ řekl Nero mávajíce obrovským kyjem, který vytáhl z náprsní kapsičky.
„Můžete jet!“, prohlásil policista, kterému značně vlhly kalhoty a s jekotem utekl do nejbližší fontány. Nero nastoupil, nastartoval a šlápl na to.
„Budeme zase zpívat!“ ječela střízlivá půlka třídy!
„Tak jo! A tentokrát si zazpíváme něco o Slovensku!“ Navrhl Abduláh Bin Ládin, sadistický muslimský radikál, který se kdo ví jak, dostal do školy, natož na lyžák.
Poupravil si svůj turban, pohlédl, jaký jeho chování dělá dojem na Zombii Proplešákovou, ale s největší pravděpodobností žádný, jelikož právě všemi silami a lahvemi tvrdého alkoholu dolovala Veractylu z extatického objetí Metana Saidleyho.
Proto radši přešel k části druhé hned po machrování : Zpěv.
„Po Váhu po Váhu, plavaly hovna tri, slováci mysleli, že sú to ondatry….“

Uběhlo asi pět hodin a začalo se stmívat. Veractyla se třásla na sedadle vedle Zombie, která se stále objímala s Amélií Simonsovou a nyní už i Krysou Naporcovanou, Hlavicí Jadernou, Salamandrou Kurkovou a Margaritou Pasterovanou.
Abduláh, Metan, Tescon Srnec a Mour Šmajdala hráli podivnou hazardní hru, které jsme nikdo nerozuměli, ale jmenovala se ruská ruleta… asi nějaký přihlouplý žert.
Nero stále ještě řídil, což bylo poměrně neuvěřitelné, protože volantem si před několika minutami vytřel zadek, řadící páku měl posazenou za uchem a pedál nesl stopy lyžáků na Neronových nohách.
Učitelský sbor i s doktorem PtačíChřipkou se ještě neprobrali ze mdlob a každý, kdo na chvíli otevřel oči je okamžitě zase zavřel a vrátil se ke svým původním úvahám o sebevraždě, které už měli všichni vzhledem k tomu, že se účastnili dvaceti minulých ročníků, značně zažité.
Mour Megasumec s Raplikem Mrdou odpočívali na dvousedadle v přední části autobusu a Ignorovali snahu Amélie Simonsové přilákat jejich pozornost. Zvláště pak objekt jejího zájmu Megasumec se držel zpátky a  několikrát jí slovy.
„Amálko, Amálko, ty se jednou dostaneš na zcestí!“ vyslal s pláčem zpět k láhvi plné vodky.
Náhle autobus z dvěstětřicítky plynulým smykem přešel na zastavení a přední sedadla obsahující učitelský sbor se překlopila, čímž probudila i nejmalátnějšího Igora Držhubuavypadni z alkoholového opojení.
Nero se rozhlédl kolem na obrovském poli a poznamenal.
„Vidím náš hotel!“
A skutečně. Za polem se skvěl růžový nápis Nonstop otevřeno, night club Moulin pro všechny.
„Dnes přespíme, zítra pojedeme dál.“ Oznámil Nero žákům, kteří se hrnuli dveřmi ven na pole.
Když konečně všichni vystoupili, Nero autobus zamčel, zkontroloval, jestli ještě máme něco jako zavazadla a jestli nám zmodralý řidič cestou neupadl. Nic z toho se nestalo, tak jsme se vydali na cestu k nočnímu klubu Moulin.
Ale před jeho vraty nás čekalo nepříjemné překvapení.
„Lituji, ale vás nepřijmu.“ Oznámila kráska v recepci v černých podvazkách a natržené podprsence.
„Proč by ne?“ pohodil Nero kyjem a nasadil šibalský výraz.
„U nás se lesbické hrátky neprovozují,“ smrtelně uraženě pronesla dáma a provedla pokus o zachycení natrhlé podprsenky – marný.
„Lesbické hrátky? Co to žvaníš, kurva?“ Toto však ženština zjevně špatně pochopila, jelikož se náhle zmocnila jediného předmětu v dosahu, jenž připomínal průhledný igelitový pytel na odpadky o hmotnosti 2000 kg, čili přibližná váha Nerona, a pokusila se Profesora do onoho pytle nacpat.
„Ještě jednou mě takto oslovíš, chlípný nezdvořáku, a udusím tě prezervativem svého manžela!“ Hrozila ječící ženština a třída se s vytřeštěnými výrazy stahovala do pole.
Dáma stále ještě mávající oným pytlem se nám začala ztrácet z dohledu, když jsme úspešně přecouvali celé pole a dokázali tím že i v hluboké orbě se dá chodit. Nero se chopil dveří autobusu a plavným pohybem je vyrval.
„Tak smradi, dovnitř a mlčet, váš pan profesor se chce vyspat!“ Přátelsky nám oznámil a vhodil učitelský sbor, pokoušející se vytratit, do zavazadlového prostoru.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy