Přibližování lidí

(slohovka)

2. Přibližování lidí? - Jsou si lidé díky moderním komunikačním prostředkům blíž než dříve? Mají lidé díky internetu více, nebo méně skutečných přátel?

Připojení k internetu má dnes již prakticky každý člověk na světě. Pokud ne přímo on, jistě jej mají jeho kamarádi, u kterých se může připojit. Pokud jej nemají ani kamarádi, nejdále v nejbližším městě se najde internetová kavárna, kde se může připojit každý, bez výjimky. A jakmile se jednou chytí, už se nepustí… Je to konec konců síť.
Aniž bych chtěla nebo nechtěla, ať už za to může dobrý či špatný osud, stala jsem se dítětem této přelomové generace. Zažila jsem hraní si s dětmi na hřišti, běhání s kamarády po venku, a nyní zažívám internetovou mánii a jsem jedna z milionů lidí libovolného věku závislých na internetu. Můžu tedy říci, že jsem v dětství zažila životní styl předchozí generace a nyní zažívám ten nový styl, moderní.
Ačkoli se na první pohled mnohé změnilo, na ten druhý – podrobnější – to vlastně tak patrné není. Až do určitého bodu.
Jako malá jsem po škole přiběhla domů, zahodila školní batoh do kouta, oblékla tepláky, narychlo jsem si nazula botasky a vyběhla před dům, kde již čekala dvojička mých kamarádek. Běžely jsme na hřiště, hrály si na prolézačkách, lezly po stromech a házely po sobě pískem. Na hřišti jsme potkávaly mnoho stejných skupinek, jako jsme byly my, seznamovali jsme se a postupem času se z nás stali kamarádi. Společně jsme dělali zábavné věci, hráli jsme hry, občas jsme se také hádali, semtam si někdo rozbil kolena, ale všichni se dobře bavili. Ale tímto veškerá naše komunikace končila. Nevyměnili jsme si ani telefonní čísla. Počítače ještě nebyly vůbec rozšířené, zkrátka jediná komunikace nastávala v tom časovém intervalu vyběhnutí z domu a doběhnutí zpět.
Jako velká po škole přiběhnu unavená domů, zahodím školní batoh do kouta, obléknu tepláky a sednu do koženého křesla. Elegantně se otočím, naučeným pohybem smotám nohy tak, aby se mi co nejpohodlněji sedělo a zmáčknu tlačítko on na svém notebooku. Na ICQ a skypu už na mě čeká dvojička mých kamarádek. Otevřeme společné chatové okno, povídáme si a u toho surfujeme po internetu. Na facebooku se seznamujeme s novými lidmi, hrajeme nejrůznější hry a dobře se bavíme. Občas nám napíše nějaký nechtěný uživatel a musíme použít Ignore list (seznam ignorovaných osob, které nás díky funkci Ignore nemohou kontaktovat), občas si stáhneme nějaký virus, ale zábava není zadarmo. S mými nejlepšími kamarádkami naše komunikace po internetu slouží jako prostředek ke komunikaci, dá se říci normální komunikaci. Avšak problém nastává u všech ostatních, ne tolik blízkých. Tímto totiž naše komunikace končí. Pět hodin na icq/skypu/facebooku/chatu, ale tváří v tvář se sotva pozdravíme, pokud se vůbec poznáme. Na icq spolu strávíme měsíce, třeba i roky, ale ve skutečnosti člověk upřednostní přítele, kterého zná na živo, ví, jak se dotyčný chová, zná jeho způsoby, jeho vystupování, jeho způsob řeči, do pozadí odsune raději člověka, se kterým si napsal miliony slov, ale řekl sotva dvě.
Dříve každý zcela upřímně věděl, na čem u druhého je. Viděl se s ním pouze živě. Nyní je de facto každý „online vztah“ sázkou do loterie. Druhý na vás může být až nepříjemně závislý, ačkoli vás nezná, nebo naopak k vám může být nepříjemně lhostejný, ačkoli máte pocit, že se dobře znáte a měl by s vámi komunikovat jako se standardním kamarádem.
Zjevně není těžké se do internetových vztahů zamotat, viďte? Jako do obyčejné, hmotné a lepkavé pavoučí sítě.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy