Sirenia: The Enigma of Life

Norská skupina Sirenia vydala v lednu 2011 nové album s názvem The Enigma of life. Já jsem ho v červnu 2011 samozřejmě 100% legálně stáhla a v současnosti se pokouším si ho natlouct do mozku, protože Sirenia přijede letos na Masters of Rock a říká se, že nenaposlouchané písničky znamenají na koncertě zážitek nula a nechápavé pohledy směrem k těm idiotům, kteří u toho s nadšenými výrazy poskakují, jakoby jim někdo do kalhot nasypal žhavé uhlí... Abyste z toho taky něco měli, rozhodla jsem se napsat jeden ze svých pokusů o recenzi. Taky už se u mě na blogu dlouho neobjevil žádný článek. Následující odstavec nesouvisí s tématem a pokud ho přeskočíte, budete o několik nudných řádků o ničem lehčí ;-)

Je to už pár pátků, co jsem odmaturovala. Slibovala jsem, že potom se vrátím v plné síle a budu zase neúnavně snižovat průměrnou kvalitu článků na internetu. Bohužel/dík, tak se nestalo. Od konce dubna jsem na blogování neměla ani čas ani náladu, nejdříve se učilo, pak se maturovalo, pak se slavilo, pak se slavilo, pak se slavilo, pak se slavilo... A teď se konečně píše ;-) Všechny mastné historky o tom, co se dělo po maturitě... ;-) no, možná někdy nějaké střípky zveřejním! Ale nejslušnější pojmenování, kterým jsme my maturanti byli počastováni, byl "divocí" :-P

The Enigma of life patří mezi průměrné až lehce nadprůměrné kousky téhle dosud kvalitní zajímavé kapely. Sireniu obecně řadím do kategorie "snadné na poslech": písničky kratší než 10 minut, snadno zapamatovatelné melodie, ženský vokál - rovný hlas, ne operní, klasické nástroje, žádné experimenty.
Nejdelší písnička alba je šestiminutová, má název The Enigma of life a já ji hodnotím jako jednoznačně nejlepší, melodicky zajímavou a originální. Proti tomu je v mých očích totálním odpadem ta hrůza, co si vybrali jako titulní písničku. Klip ani nekomentuju, i kdyby Lady GaGa myslela svoje Eh,eh (nothing else I can say) 100% vážně, pořád by to bylo lepší a nápaditější, než tahle pohroma. Ve čtyřminutovém klipu je jen zpěvačka Ailyn v jedněch, druhých nebo třetích šatech. Na několik sekund se v záběru ještě objeví Morten Veland s kytarou. Celý zbytek kapely nás asi nemá zajímat. Kdybych si pustila pouze klip End of it all a nepotřebovala pádný důvod proč na Masterech poskakovat jako s uhlíkama v gatích, zasměju se a po albu ani nepátrám.

Ovšem skupina už v minulosti dala světu jasně najevo, že to, co členové považují za perfektní reklamní materiál, nemůžeme brát tak úplně vážně. Stalo se to v roce 2007 když Sirenia vydala CD s názvem Nine destinies and the downfall a jako hity číslo 1 a 2 vybrala My mind's eye a The other side. Když se se mnou podělíte o své posluchačské zkušenosti, budu opravdu ráda :-) Mně se obě skladby přeposlouchaly asi za týden. Když mi nedejbože jedna z nich naskočila na mp3ce, dobrovolně jsem riskovala pád v nějaké zatáčce při ranní cestě autobusem, a místo toho, abych se držela, radši jsem přepínala (promiňte všichni komu jsem během toho pošlapala nohy, mstěte se na Mortenovi Velandovi, můj tatínek vám v Praze proplatí letenky do Norska :-P). Klip The Other side má sice své temné stránky (zpěvačku už vážně nemohli obléct do ničeho horšího, a zároveň ji tak příšerně zabrat na kameru - to ještě nebyla Ailyn, ale o něco oplácanější Monika Pedersen - ty síťované punčochy byly tak nevkusné, že jsem po shlédnutí klipu týden neměla žádný mindrák z toho, jak vypadám :-P, přitom Monika je moc hezká baba, jen Sirenia asi neměla prachy na vizážistky bez šedého zákalu), ale jinak je i docela nápaditý - loučení se se svým mladším já. Skladba je odrhovačka. My mind's eye je odrhovačka do radia, klip absolutní nuda a levné efekty. Jinak je ale Nine destinies dobré album, kapela se sice nevyhla opakování melodií, některé melodie jsou docela vlezlé, nejsou ale zdaleka tak zjednodušené a reklamní, jako promo songy. Vesměs mají kvalitní emo texty a působivé sborové party, které dobře kontrastují s jemným sopránem zpěvačky (kterou už ale vykopli, jak mají ve zvyku). Celkově má album skvělou atmosféru. Jako tipy na poslech k dávám: Absent without leave, Seven keys and the nine doors, Sundown, Downfall, Last call.

Ale zpátky z The Enigma of life. End of it all je pro kapelu typická populární upoutávka, která metalisty odradí a metalem nedotčené publikum nezaujme (nerada bych svým názorem někoho urazila, ale mně ta melodie přijde vážně hrozná, ještě je jaksi zpomalená a zrovna mě napadá synonymum... retardovaná :-P). Píseň s číslem 2 a titulem Fallen angel je také docela vlezlá a nepříliš zajímavá. Je to až příliš snadný poslech. Dá se to poslouchat ke čtení, ale mám dojem, že člověk by se musel nutně nudit, kdyby se soustředil pouze na poslech. O něco lepší song je třeba All my dreams - má zajímavé intro, ačkoli to taky v metalu není úplná novinka. Kovové zvuky v pozadí jsou působivé. Houslové sólo je pro tuto kapelu klasikou - známe jej i z jejich starších písniček jako Voices within (album An Elixier for Existence) nebo Glades of Summer (album Nine destinies and the Downfall). Nechybí ani sborová pasáž, která je také typická - známe ze starších songů Voices within, Seven keys and the nine doors (Nine destinies and the downfall), Sundown (Nine destinies and the downfall). Zaujala mě písnička The Twilight in Your Eyes, především melodicky, kytarové sólo ale trošku nepříjemně připomíná sólo z Path to decay, promo písničku z jejich předposledního alba s názvem The 13th floor, prvního alba se zpěvačkou Ailyn. K těm lepším songům (level někde mezi All my dreams a Twilight in your eyes) bych přiřadila ještě Winter land (mírně reklamní melodie), Seaside serenade, Darkened days to come (výrazný mužský vokál, příjemná změna) a Coming down (v melodii jsou výrazné skoky, které působí lehce disharmonicky, dávají vyniknout rozsahu zpěvačky, Ailyn má ve výškách zajímavou barvu). Jako průměrné bych ohodnotila The Darkness, This lonely lake a Fading star. Jak už jsem se zmínila výše, vrcholem alba je The Enigma of life, která má jako jediná přes 6 minut. Hlavní melodický motiv se hodně opakuje, je ale zajímavý a neoposlouchá se hned. Zaujal mě hned při prvním poslechu alba a ještě při pátém mě nenudil, zatímco End of it all a Fallen angel jsem vynechávala už při druhém, asi tak :-P Je postavený také na těch výrazných výškových skocích a změnách barvy hlasu zpěvačky v různých polohách, podobně jako Coming down. Perfektní je kontrast mezi jemnou melancholickou slokou a drásavým refrénem. Dobré jsou i sborové party, výrazné bicí, klavír, kytara je taková... "normální", prostě jako vždycky u Sirenie.

Kapela na posledních několika albech hodně vyměkla bohužel. Řekla bych, že se maličko blíží k Evanescence stylu. Když je interpret mladší, vždycky je radikálnější, tak jako člověk, když je mladší - zkrátka si neuvědomuje všechno, tak je v něčem radikální třeba zcela zbytečně, ale dává mu to nějaké kouzlo, sílu... Možná tu hudbu taky dělá víc pro sebe a podle sebe, ne tolik pro ostatní a podle jejich vkusu. Později resignuje a tak nějak splyne s proudem, někdo více, někdo méně. Jen tiše doufám, že důvod, proč Sirenia pomalu ale jistě splývá s proudem, nabírá zpěvačky se stále jemnějším a popovějším hlasem a stále více si potrpí na "zaseknutí melodie", není ten, že chtějí prachy a milion fanoušků... Jinak album můžu, myslím bez výčitek, doporučit. Dávám mu tak 6,5/10.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy