Nightwish: Imaginaerium

Na pultech se konečně objevilo nové album od finských Nightwish. Imaginaerium není jen album ale také film, který režíruje Stobe Harju, režisér Islandera, a má být ve stylu Neila Gaimana a Tima Burtona (klávesák a textař kapely Tuomas Holopainen oba pány uvádí jako zdroje své inspirace) a vyjde na jaře roku 2012.

Od kapely jsme se dočkali menší přetržky - jejich alba od roku 1996 vycházela v pravidelných dvouletých intervalech (96 - Angels fall first, 98 - Oceanborn, 2000 - Wishmaster, 02 - Century child) až do roku 2004 (Once). V roce 2005 se ale Nightwish rozhodli pro radikální změnu a za poněkud dramatických okolností se rozloučili se zpěvačkou Tarjou Turunen. Novou zpěvačku Anette Olzon si definitivně vybrali v roce 2007 a okamžitě vydali nové album Dark passion play.
Od vydání alba Once jsme si na Dark passion play počkali 3 roky, za daných okolností to ale nebylo ani trochu překvapivé. Mnohem větší překvapení bylo, že na Imaginaerium jsme si počkali celé čtyři roky. Kapele to ale rozhodně prospělo. Ačkoli většina nás fanoušků v roce 2007 moc neotevírala oči, aby nám nevypadly z důlků, když jsme uviděli Anette, nakonec podle mě docela příjemně překvapila.
Ale pozitivně překvapila i kapela jako celek. Je poznat, že si na novém albu dali záležet a zapojili veškerou svoji fantasii. Možná se nakonec s Tarjou opravdu vzájemně brzdili v rozletu. Tarjin hlas je tak výrazný a specifický, že nebylo těžké setkat se s úspěchem už jen kvůli němu, ostatní v kapele si pak nejspíš byli vědomi toho, že fanoušky zajímá především ona. Fanoušci od kapely vyžadovali určitý specifický styl jejich hudby a to textaře Tuomase a hudebníky Marca, Jukku a Emppua nenutilo přistupovat k jejich tvorbě tak kreativně a otevřeně. Možná nechtěli zklamat, chtěli udržovat určitý standard a báli se překročit vlastní stín. Hudební experimenty by se také mohly finančně nevyplatit. Ale výměna zpěvačky byla už sama o sobě takový hazard, že není divu, že kapele přidalo na odvaze a sebevědomí to, že mají stále úspěch.
Stejně tak, jako se hudebně posunuli Nightwish, tak se posunula i Tarja. Pustila se do vlastní tvorby, tam, kde je sama nejvíc doma, a je skvělá i na sólové dráze. Ačkoli to tak ze začátku nevypadalo, zdá se, že to Tarje i zbytku kapely opravdu prospělo, že se rozešli - samozřejmě to nemění nic na tom, že jejich rozchod byl tragicky nezvládnutý, nechutně nečestný a zpopularizovaný... prostě dospělí lidé by si mohli někde v klidu sednout, vyříkat si to a skončit spolu v klidu a s rozumem, ale zdá se, že je to minimálně 3x tak těžší než napsat někomu za zády otevřený dopis a předat ho nejprve fanouškům a pak jemu osobně.

A teď o albu samotném. Nightwish nahráli celkem 13 písní, z toho 2 instrumentální. Ve většině skladeb zpívá Anette i Marco, což je myslím vítaná změna proti Dark passion play, kde písničky tak nějak "staromódně" (pro NW) visí na zpěvačce. Mužský vokál skladby obohacuje, krom toho Marco je vynikající zpěvák a s Anette se dobře doplňují. To asi nevyznívá úplně tak, jak by mělo... :-P Myslela jsem tím spíše to, že Tarjin hlas je hodně barevný, dá se konec konců poslouchat i samotný bez doprovodu aniž by posluchač měl z hudby menší zážitek, takových kvalit ale dosahuje málokterá zpěvačka a pro kapelu je určitě přínos, že ke změně okolností dokázala tak konstruktivně přistoupit. Anette má svoje nesporné kvality a zpívá hezky, ale písničky psané na tělo Tarje v jejím podání jsou trochu nudné a místy si posluchač vzpomene na to, že když dá na velký rohlík malý plátek sýra, přečuhují holé konce...Na druhou stranu písničky psané na tělo Anette by Tarje nesedly o nic lépe. Na youtube se před pár lety objevilo video, kde Tarja zpívá vlastní operní verzi Smells like teen spirit od Nirvany a tento výběr opravdu nezvládla. Přesně tak legračně by v jejím provedení zněl třeba Islander nebo novinka The Crow, the Owl and the Dove. Zkrátka, nikdo není dokonalý a doufám, že jsou si toho vědomi ti milí lidé, co po Anette na koncertech házejí různé předměty a křičí "fuj"... :-)

Po příjemném intru Taikatilvi, které zpívá Marco a je celé ve finštině, následuje nový single Storytime - první song venku, první klip venku. Písnička je hodně živá a melodická a na první poslech nám nejspíš připomene Dark passion play. Krom toho v klipu nás možná pobaví Anette s růžovou mašlí ve vlasech.... Písnička sama o sobě je asi nedostatečným vzorkem Imaginaeria. Nejvíc Imaginaeriovský je na ní text, který doporučuji přečíst. Mimochodem, NW upravili jejich www stránky (www.nightwish.com) a k novému albu jsou tam pohodlně dostupné veškeré texty.
Číslo 3 má Ghost river, písnička se zajímavým textem a opravdu dobrým hudebním ztvárněním. Objevují se zde dětské sbory, které jsou celkově novinkou a na žádném předchozím albu se neobjevily. V pozadí s povednou instrumentálkou jsou velmi působivé.
Slow, love, slow, číslo 4, to je pořádný oříšek na hodnocení. Svým způsobem písnička do alba moc nepatří, je stylově úplně jinde. Při poslechu máme pocit, že posedáváme za barem v luxusním klubu a k večerní kávě a cigaretce nám zpívá vkusně oblečená a mírně vyzývavá zpěvačka. Na klávesy ji doprovází elegantní gentleman. Ke konci do klubu vtrhne několik floutků s elektrickými kytarami a začnou nám předvádět, že ty klávesy hravě přeřvou, přičemž se ke kytarám přidá taky zpěvačka, abys snad někoho nenapadlo, že zazpívá jen ucajdané lovesongy ;-) Vážím si téhle písničky především jako experimentu a rozhodně nepatří k těm, které bych při třetím poslechu alba začala přeskakovat. Proti tomu 6ku "Scaretale", docela děsivou a ne moc příjemnou na poslech, ráda jen tak přeskočím.
Vrátíme se teď k I want my tears back, k v pořadí páté písničce, která se jednoduše povedla :-) Má perfektní výraznou instrumentálku, energii a skvělý text. My tears které chce Tuomas back tu nepatří k nějakému milostnému příběhu, jak by se mohlo zdát, ale k tomu, kolik fantasie, snů a iluzí člověk ztratí s tím, když dospěje a trošku zestárne.
Po instrumentálce Arabesque následuje trojice písniček se zvláštní náladou, které nejspíš ve tvorbě NW mají obdobu (Kuolema Tekke Taileilijan, Deep silent complete, Siren), ale na žádném albu jich nebyla taková koncentrace. V pořadí: Turn Loose the Mermaids, Rest Calm, The Crow, the Owl and the Dove. Všechny mám opravdu v oblibě a doporučuji zkrátka poslechnout, těch 15 minut stojí za to obětovat :-)
Last ride of the day (11) má zatím v mém okolí jednoznačně nejvíc ohlasů. Zmínil se o ní každý, koho jsem se na Imaginaerium zeptala. Ať je tedy jaká chce, jistě víme, že je výrazná. Mimo jiné je vážně dobrá.
Song of myself je nejdelší písnička z celého alba a text vykopírovaný do wordu vypadá jako solidní slohovka. Taky dobrý kousek, ale při té délce možná chvíli trvá, než hudební motivy zapadnou do těch správných míst v našem mozku.
Album uzavírá instrumentálka Imaginaerium, která shrnuje veškeré dominantní hudební motivy z celého alba.

Možná vás album na první poslech překvapí, doporučuji mu ale dát šanci. Pokud to jinak nepůjde, představujte si všechny členy kapely s těmi nejsmutnějšími výrazy, jak vám je nabízí opuštěné a odložené v pořadu "Chcete mě?". Věnujte jim hodinku během nudné cesty MHD a třeba časem zjistíte, že si ve sprše a u čištění zubů prozpěvujete Storytime nebo The Crow, the Owl and the Dove... 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy