Hobit

Zdroj obrázku:
http://www.imdb.com/title/tt0903624/
Hodnocení filmů se u mě na blogu běžně neobjevují. Nejsem totiž skalní filmový ani seriálový fanoušek a mám obého v porovnání s mým okolím nakoukáno směšně málo. Nicméně Tolkienovy knížky pro mě od mých deseti let znamenaly velkou inspiraci a útěk od reality (v pozitivním i negativním slova smyslu) a filmy se svezly s knížkami. Těžko jsem po shlédnutí Pána Prstenů hledala filmy, které by se mi tolik líbily. Možná i z toho pramení mé umírněné nadšení pro filmové umění.

Na Hobita jako na film, který by se potenciálně mohl stát jednou z mých srdcovek, čekám už dlouhé roky, stejně jako mnoho mých přátel a zapálených tolkienistů v mém okolí. 23.12.2012, tedy 11 dní po premiéře, jsem se na něj konečně dostala. Ačkoli se na něj stejně jako na Pána Prstenů skvěle kouká, příběhově se s Pánem Prstenů srovnávat nemůže a působí dost nafouknutě a nepřirozeně dramaticky.
Kdo Hobita četl a ještě neviděl, ten by se nad poslední větou nejspíše zarazil. Knižní příběh totiž není zastíněn příběhem Pána Prstenů, sám o sobě je skvělý. Ale filmový příběh Hobita se od knižního liší. Obecně vzato je knižní příběh takový menší, spíše veselý a zábavný příběh o nečekaném dobrodružství, je hodně osobní a má své pohádkové kouzlo. Zatímco filmový příběh chce být velkým dramatem, tak velkým, jako je Pán Prstenů, kde jde o osud celé Středozemě.

Divák snadno objeví mnoho paralel mezi společenstvem prstenu a družinou trpaslíků. Je nutno říct, že o co to má Peter Jackson snazší v tom, že jím zfilmované tolkienovy příběhy mají renomé a návštěvnost je v podstatě zaručena, o to složitější to má v tom, jak ztvárnit stylově podobné příběhy a neopakovat se. Šest filmů z podobného prostředí a každý jinak, to je výzva.
Družina trpaslíků vznikla úplně jinak, než společenstvo prstenu. Nejsou vnitřně rozvrácení vlivem prstenu moci a společnost je více sourodá, žádní lidé, žádní elfové, ale filmově vidíme velkou skupinu lidí stále pohromadě v čele s Gandalfem Šedým. Stejně jako společenstvo se trpaslíci v nouzi obrací ke Gandalfovi a očekávají, že má nějaké to eso v rukávě, takže stále slyšíme "Gandalfe, Gandalfe!". Proti společenstvu ale přibylo hodně postav, o kterých nevíme vůbec nic a příliš se neprojevují.
Možná vás stejně jako mě překvapil záporák Azog Znesvětitel, který dostal (podle mě) nepřiměřeně velkou roli, také nepřiměřeně dramatickou. A Sauronův návrat, který řeší Elrond, Galadriel, Saruman a Gandalf v Roklince - také zvláštně podaný a trochu zbytečný. Překvapilo mě, že Galadriel ani Gandalf nebrali Sarumana příliš vážně a obcházeli jej v rozhovoru, ačkoli na začátku filmu Společenstvo prstenu Gandalf o Sarumanovi mluvil ještě s úctou a doufal v jeho dobrou radu.
Dočkali jsme se několika typických výkřiků: "Néééé!" při úmrtí významných postav, na konci filmu jsme pohlédli do dálky na Osamělou horu, tak jako jsme ve Společenstvu pohlédli na Mordor. Zažili jsme pochody přes hory, laviny padající na družinu, praskající římsy a padající postavy, které někdo na poslední chvíli zachytí, přeskakování přes můstky zlomené uprostřed. Objevilo se několik akčních scén, které byly až příliš nemožné a knižnímu hobitovi dost vzdálené.
Ale teď také nějaké plusy. Náš Hobit s velkým H, pan Bilbo Pytlík, ten je skvělý. Sice mi trošku chybí vtípky na jeho apetit (Jackson se asi bál srovnání s Pipinovými vtípky ze Společenstva: "A co snídaně, druhá snídaně, svačina, oběd, večeře, druhá večeře..." ), ale jinak je vtipný, odvážný, děsí jej stolování trpaslíků, bojí se o své nádobí, které trpaslíkům padá a létá všude kolem, lituje svých zásob jídla, které mizí v bezedných žaludcích jeho hostů. Zdá se, že si pořádně neuvědomuje nebezpečí kolem sebe. Třese se mu ruka s mečem, který nikdy nedržel, a máchá s ním jako kdyby plašil nějaké zvíře. Přitom je to ale pořád vážený pan Pytlík, který patří do svého Dna pytle, kam se hodí, a kde je doma.
Povedl se také Thorin Pavéza, který je dramatický, pyšný, uzavřený, nedůtklivý a má v sobě zlobu a touhu po pomstě. Je to charismatický vůdce trpaslíků, který otevřeně pochybuje o pohodlném hobitovi.
Hudba je dalším světlým bodem. Howard Shore se drží původního stylu, zachovává typické motivy pro hobity, Hobitín, elfy, nazguly, nebezpečí... Nový je motiv trpaslíků, zvláště jejich melancholická píseň  Over the Misty Mountains cold, která dobře vystihuje jejich žal nad ztraceným domovem, a která i v knížce oslovila pana Pytlíka.
Hobit bude i díky výjimečné atmosféře a krásnému pokoukání na Středozem určitě vyhledávaným a oblíbeným filmem. Pokud jste jej ještě neviděli, honem do kina :)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy