Christmas Wishes

Když jsem se v pátek večer rozhodla vyrazit na rozjezd, náhle si se mnou chtěl každý z mých společensky naladěných spolužáků popovídat a objímat se. Když jsem 00:00 běžela prostředkem cesty směr hlavní nádraží, abych stihla rozjezd, a 00:01 jsem běžela honem stranou, aby mě rozjezdy nepřejely, nebylo zas tak překvapivé, že nezbývá, než udělat si malou půlnoční procházku po městě a počkat na poslední vlak.
Co dělat? Vzpomněla jsem si, že mám přání. Celou střední školu jsem rok co rok chodila zvonit a něco si přála. Časem jsem si přestala přát konkrétní více méně nesmyslné věci, ale začala jsem mít mnohem hodnotnější a více abstraktní přání. Ale všechna byla vždycky pro mě. Až konečně letos přišla změna a zjistila jsem, že přeji mnohem více něco někomu jinému. Celá nadšená tou změnou jsem se vydala na náměstí rovnou ke zvonici. V duchu jsem formulovala přání přesně tak, aby neposkytovalo žádné logické mezery, a zároveň mělo jistou uměleckou kvalitu.
A víte co? Myslím, že ten zvon sundávají kvůli nočnímu klidu. Protože když jsem tam přišla, abych vyslovila přání, byla tam zvonice a zvon nikde :)
Je v tom snad nějaké ponaučení? Nebo je to jen taková předvánoční anekdota bez hlubšího smyslu? Možná se prostě nemáme plést jiným lidem do toho, co si přejí, máme se starat o sebe. Nebo už je moc pozdě. Nebo je to jen zkouška toho, jestli člověk vytrvá a přijde znovu?
Možná, jak by jistě řekli mí kamarádi ze střední, bylo někomu úplně jasné, že tam zrovna mířím - to ten nekonečný sentiment a sny - tak sebral zvon, schoval se za roh a s tichým smíchem pozoroval, co se bude dít.
Šťastné a veselé!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy