Večerní chvilka filosofie

Už se stalo tradicí, že když napíšu článek, několik lidí se v něm najde a vzápětí mi napíšou. Pokud se to stane i tentokrát, budu mít radost. Jsem ráda, že nad těmito články přemýšlíte o sobě, protože právě proto je píšu. Jen pracujte na sobě! :) A já si vždycky ráda pokecám - no dobře, přistihli jste mě, vždycky ne, jsem introvert ;)

Když jsem dnes na projížďce přemýšlela nad námětem dnešního článku, napadlo mě, kolik lidí si to přečte a řekne si něco jako: "Dude, you're so deep..." I za ty roky se pořád ohlížím, co si myslí ostatní. I za ty roky, co vím, že většina lidí druhé nechápe, protože to buď nedokážou (což je momentální stav na kterém se dá pracovat, a pokud jste si jisti, že sami druhého nepochopíte, vždycky se můžete zeptat - nechápat druhé je volba ne osud) nebo přímo nechtějí chápat. Smyslem tohoto odstavce není: Neohlížejte se na druhé, ale: Dávejte si pozor na svou motivaci a svoje pocity.

Vzpomněla jsem si na dávný vztah, který byl v mém životě velice důležitý, a když skončil, vůbec jsem nevěděla, co dělat, protože jsem si nikdy nemyslela, že skončí. V době kdy skončil jsem si často myslela, že nám život nikdy nedává to, co chceme. Dnes jsem si ale vzpomněla na to, že jsem v tom vztahu často říkala věci jako: "Co budeme dělat, až to mezi námi skončí? Co budeme dělat, až se rozejdeme? Jak to uděláme?" Dnes mě napadlo, že jsem nakonec asi víc chtěla odpověď na svou otázku, než vztah samotný. A tak jsem ji dostala. Zažili jste to někdy?

V televizi dnes mluvil Michal Viewegh o tom, jak psal nějaký román a v rámci něj povídal o Vybíjené. Říkal, že tehdy zjistil, jak hrozná je to hra, protože se musel vcítit do dítěte, které si do týmu vyberou jako poslední, a které pak samozřejmě jako první vybijou. Uvědomil si, že takovému dítěti to do života nedá pranic dobrého. Zašel až tak daleko, že řekl, že je to nejhorší ze všech her.
Přirozeně jsem si vzpomněla na svá dětská léta. Tohle byla moje role při naprosté většině školních her, proto jsem tak nenáviděla tělocvik. Setrvávala jsem v té roli roky a roky taky proto, že vždycky někdo musí být na tomhle místě. Když bych to nebyla já, byla by to některá moje kamarádka. Dnes jsem si ale uvědomila, že je to koloběh. Právě, že celá pointa je v tom, že na tom místě vždycky někdo je, ale je nepřirozené, aby to byl pořád ten stejný člověk. A život to zkrátka nedovolí, pokud se mu ze všech sil nebráníme, protože základním principem života je rovnováha. Pokud se koloběhu nepodvolíme, přestaneme růst. Být trpitel není hrdinství, do jisté míry je to spíše nepochopení. Veselejší a pikantnější verzi této myšlenky poskytuje Zaklínač Andrzeje Sapkowského: pro ženu je nepřirozené zůstávat pannou doživotně, a proto jednorožci, které zkrotí jen panny, poslechnou pouze pannu mladou :)

Hezký letní večer!

Komentáře

  1. Pikantní je skvělé slovo ;D Ale jinak...to s tím jednorožcem tam bylo podle mě jinak, rozhodně si nespojuji, že by nějak naznačoval, že je pro ženu nepřirozené zůstat pannou.... Hmm, Michal Viewegh zřejmě nebude Nko, že mu je vlastní tak jednostranný pohled... :D :D (S vlastně i sedí na jeho Styl psaní)

    OdpovědětVymazat
  2. Napsala jsem ti super dlouhou odpověď a pak se sama od sebe nevím proč smazala. Random web! Jednorožce ověřím až budu znova číst Zaklínače :) A Viewegh je rozhodně Sko, například psal jasně, že pokud chce něco napsat, potřebuje to nejprve prožít. A taky jsem od něj v životě neviděla metaforu - to u Nka nepřipadá v úvahu. Naopak mám radost, že začal opravdu uvažovat o tom, jaké to je pro někoho jiného. Myslím si, že je tak drsný, že je Tčko. Takže toto je opravdu rozvoj nových stránek. Good for him :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy