Všem, co mám ráda

Zejména v rámci studia vysoké školy mnoho lidí objeví svobodu, kterou nikdy neznali. Už nejsou svázaní s rodinou, často bydlí sami, poznají vlastní prostor a skutečnou možnost si vybrat. Ze začátku člověk vnímá hlavně svobodu, ne už tolik zodpovědnost. V zásadě může přijít stav, kdy má člověk pocit, že každý průšvih, který udělá, je pořád na jeho rodiče, ale přitom rodiče mu nemohou nic zakázat. Každému trvá jinak dlouho uvědomit si, že zodpovědnost je taky jen a jen jeho. 

Mnohdy nechápeme, že není žádné potom. Něco jako: "Teď to vůbec neřeším, ale pak to bude všechno jinak." Pokud si tohle namlouváme, tak sami sobě bereme motivaci, protože máme naprosto lživý pocit, že to, co chceme, už někdy v budoucnosti beztak máme jisté. Ne, opravdu nemáme. 

Většina z nás ví velice dobře, co chceme, jen se s tím nechceme konfrontovat. Pokud se teď chytím MBTI, potom například všichni intuitivci potřebují, aby jejich život měl smysl. A to ne jen v konečném vyznění nebo za 10 let, ale stále, v každém okamžiku. Smysloví lidé zase potřebují být obklopení hezkým okolím a ničí je, když nemají žádný luxus. Cítí se, jakoby neměli žádnou vážnost ve světě. Věřte nebo ne, ale od řešení těchto problémů jsme vždycky jenom krok. Stačí pomáhat lidem, chodit třeba do nemocnice nebo se starat o rodinu nebo se věnovat veřejně prospěšné činnosti. Racionálové (NT) se mohou zapojit do velkých projektů nebo doučovat. Pokud jde o naše smyslové potřeby, potom si každý z nás může najít brigádu a přivydělávat si. Větší výzva je to pro full-time studenty, třeba mediky, kteří ten čas prostě nemají. Potom musí dokázat opravdu přepnout na svou intuitivní stránku a plně věřit tomu, že luxusu se dočkají, a že jednou budou pomáhat lidem na plný úvazek, což je bude naplňovat. A taky je řada obtížných životních situací, kdy člověk na luxus prostě vydělávat nemůže, ale ty bych si nedovolila takto generalizovat a článek o nich není.

Každý z nás má také své citové potřeby. Všichni potřebujeme přijetí, aby někdo měl rád doopravdy nás přesně takové, jací jsme. Někdo potřebuje hodně kamarádů, někomu jich stačí pár, ale přátelství nefunguje, pokud lidem neukazujeme opravdu sebe. Spousta lidí se ve strachu za něco schovává a tím jsou ve zdánlivém bezpečí, ale zcela nepoznaní a nešťastní. 

A teď k čemu jsem se chtěla dostat: Poznala jsem lidi, kteří potřebují být oblíbení a sdílet to, čím žijí, ale nemají dost odvahy. Bojí se odmítnutí, nepřijetí, výsměchu... Přijdou ale na to, že když se napijí nebo se sebou provedou něco podobného, najednou si pokecají s každým. V dobré víře říkám, že když se člověk napije, tak v polovině případů mluví o povrchních blbostech, které nikoho nezajímají a ostatní se jim smějí jen proto, že jsou sami mimo, a v druhé polovině naprostým cizincům, kteří se o ně v nejmenším nezajímají, vypráví o svých pocitech a nepřináší to žádnou úlevu, protože většině posluchačů, které si takový člověk sehnal, je to srdečně jedno - nejsou tam kvůli němu, ale kvůli vlastní zábavě. Proč si nepřiznáte, že tohle ve skutečnosti vůbec nechcete a jen tím zabíjíte čas? Nic nenahradí to, když vás někdo doopravdy poslouchá proto, že vás má rád a zajímá se.

Prosím, zamyslete se nad tím. Dělejte věci, které skutečně chcete, a které vám něco dávají, a najděte si skutečné přátele. Nemyslete si, že se to dá něčím nahradit. A to je vše :) Hezkou neděli!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy