Books books books

Přečetla jsem dvě velice zajímavé knihy: Hranice od Johna Townsenda a Henryho Clouda a Co řeknete, až pozdravíte od Erica Berna. Na jednu stranu mě docela překvapilo, že úplně jiní autoři, kteří se nikdy nesetkali došli k velice podobnému, ne-li totožnému, závěru. Na druhou stranu na tom nic překvapivého není. Jaký závěr to je? Každý z nás má v hlavě hlasy, které často nevědomě posloucháme. Některé patří našim vnitřním dětem, jiné našim dospělým - našim autonomním částem - a nakonec jsou tu rodiče. Ti naši samozřejmě.

Mnoho lidí si v dospělosti všimne, že z nich náhle mluví jejich rodiče. Obvykle když nadávají svým mladším sourozencům nebo dětem. Vždycky bychom se měli zarazit a uvědomit si, jestli to, co říkáme, říkáme jen proto, že máme v hlavě tuto reakci na takovou situaci naprogramovanou, nebo jestli to skutečně někam vede. Tento příklad je ovšem velice neškodný.

Nejhorší rodičovské hlasy mají lidé s rodiči alkoholiky, násilníky a zvrácenými nesamostatnými lidmi, kteří je chtějí do smrti mít pod svou nadvládou. I o těchto těžkých případech mluví obě knihy. Láska je nejmocnější síla ve vesmíru a my naše rodiče milujeme. Není divu, že děláme cokoli, abychom jim udělali radost, i když to znamená být alkoholik nebo zcela nesamostatný společenský nemožný člověk, který musí nakonec zůstat doma s maminkou.

Pozn.: Naše rodiče z toho ale obviňovat nemůžeme. Rodiče dělají jen to, co musí, aby nám dali lekce, které potřebujeme. Pokud jim podléháme a odmítáme tyto vnitřní hlasy přestat poslouchat, problém máme my, ne oni.

Kniha Hranice je spíše Sková, Berne zase píše spíš pro Nka se svojí velkou abstraktní teorií, která hovoří o našem životním scénáři, který jsme si vytvořili ve věku do šesti let, který už popisuje náš celý životní příběh, a od kterého se potřebujeme odpoutat, pokud je to scénář poraženého. Hranice nepopisují žádné dalekosáhlé teorie, spíše se soustředí na jednu poučku: Ujasněte si své meze a dejte je jasně najevo ostatním. Je zaměřená na věřící lidi, kteří si Bibli vykládají tak, že musí všem vyhovět.

Dvojice autorů i Berne na mě působili dost Jčkově se svojí srovnanou myšlenkovou konstrukcí, ovšem Berneho struktura mi přišla opravdu železná. Ví přesně co chce říct, kdy, jak, a jeho argumentace a diagramy popisující jevy, o kterých píše, ve mně zanechaly dojem, že čtu opravdu vědeckou práci. Townsend a Cloud nepíšou pro terapeuty, ale pro klienty. Jejich teorie je méně vědecká, ale o nic méně užitečná a přesná.

Berneho teorie je určitě Tčkově náročnější, Hranice jsou spíše pro Fka. Transakční analýza a scénáře vyžadují více času, jsou velice hluboké a několikrát jsem musela knihu odložit kvůli depresivním pocitům. Hranice jsou spíše pozitivnější a taky se nezaměřují na opravdu zlé případy, ale spíše na lidi, které není nutno hospitalizovat.

Pokud hledáte knihu, kde jsou spíše pozitivní tipy jak vylepšit svůj život v různých oblastech a patříte mezi lidi, kteří na sebe berou zodpovědnost za druhé, ničí si tím vlastní život, nemají dost času na blízké a na svoje zájmy popřípadě máte problémy s výchovou dětí, potom jsou pro vás spíše Hranice. Pokud potřebujete hlubší analýzu sebe sama a rádi byste zapracovali na svých reakcích na určité situace, popřípadě máte značné problémy ve vztazích nebo se závislostmi, které se stále opakují, doporučuji Co řeknete, až pozdravíte.

Co se samotných hranic týče, moje zkušenost hovoří tak, že lidé, kteří podle MBTI mají vysoko funkci Fe by se měli soustředit na držení vlastních hranic, protože rádi ustupují druhým, aby jim udělali radost - I*FJ, E*FJ, ale tento problém jsem postřehla i u INTP s rozvinutým Fe, případně u lidí, kteří jsou na pomezí J a P, a ačkoli by měli mít Fi, je u nich důležité i Fe. Naopak lidi s Te mají tendence hranice druhých ignorovat a přejíždět je jako tankem a odhání od sebe lidi, které ve skutečnosti mají rádi - I*TJ, E*TJ, opět se to týká lidí na pomezí popřípadě těch, u kterých je Te inferioriní funkcí a může se stát jejich slepou skvrnou. Postřehla jsem tyto potíže u ESFP a INFP.

Musím říct, že mě trošku mrzí, kolik dobrých knih už je napsáno. Sama bych taky ráda nějakou napsala, ale už mě nenapadá snad nic, o čem by nepsali ti mnohem starší, zkušenější lidé, kteří na rozdíl ode mě jsou skutečně terapeuty :P Mohla bych napsat knihu o tom, kterou knihu si přečíst, která je o čem... Nebo třeba mít blog... :P Hezký den!

Komentáře

  1. Díky za tipy! To je zvláštní, podle názvu by na mě ty knihy působily asi přesně obráceně, tak je dobrý, že jsi je tak hezky popsala :).
    A myslím, že bys určitě měla o čem psát. Jak říkáš, tak je vlastně většina knih dost o tom podobným - nejde o to objevit něco úplně novýho, ale představit trochu jiný pohled :). Ale vlastně mám dost podobný pocity z mýho blogu - že nemám co psát, protože už bylo vše řečeno. Tak bych se měla inspirovat z toho, co jsem ti teď napsala :).

    OdpovědětVymazat
  2. :) Teda, zajímavé! Mně byly obě předány s jistým úvodem. Tak předávám štafetu :)
    To je super! Rady sobě jsou opravdu užitečná věc. Jsem ráda, že ten blog k něčemu je. Už se těším na článek :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy