Girls girls girls

Tuto fotku jsem nevyfotila a nemám na ni žádná
autorská práva
Ženské přátelství je jedno z velkých témat, která jsem dosud nezpracovala úplně. Za dob základní školy a dětství mi přátelství se ženami připravilo mnoho nepříjemných překvapení a ta mě přiměla se zastavit a začít o tom vážně přemýšlet. Začala jsem asi tak v sedmi letech a ještě jsem neskončila.
Nejsem jediná, koho potkala taková překvapení. Chodila jsem ze školy se dvěma nejlepšími kamarádkami od školky. Když jedna z nich nebyla ve škole, šla jsem jen s druhou, tak ta svou nejlepší přítelkyni tak strašlivě pomlouvala, že jsem se nestačila divit. Pokud chyběla druhá, odehrávalo se to samé, ale pomluvy měla na svědomí první.
Patří to k věku, kdy všechny chyby vidíme jen na druhých a nikoli na sobě. Tyto epizody patřily k věku přibližně osmi, devíti let.
Dramatické vztahy mezi ženami a problematické ženské přátelství se akcentovalo kolem 13ti let, kdy pro nás dvojičkování a přátelství znamenalo všechno, bylo to navždy, a neexistovaly trojice. Vytvářely se přátelské trojúhelníky, a tyto boje byly smrtelně vážné a připomínaly pozdější boje o vztah s mužem.
Tyto doby jsou okolo dvacítky už pryč, protože tato energie se vybije ve vztazích s muži. Ale ženské přítelkyně jsou pořád nesmírně důležité. Jsou to naše sestry, které mají podobné zkušenosti a vzájemně se dokážeme pochopit někdy více, než s našimi mužskými protějšky. Muži jsou jiní, musí se zároveň učit o sobě a o ženách, ale výchozí je učení o sobě samých.  Ženy potřebují totéž, ale přirozeně jsou v pochopení žen dále, tak jako muži v pochopení mužů. Někdy každý z nás potřebuje okamžité pochopení bez vysvětlování. Muži to dokáží, ale ženské kamarádky jsou v tomto nenahraditelné. Taky nám v životě obvykle nestačí jen přátelství a náklonnost jen jednoho člověka. A je to milé mít někoho, s kým můžete nakupovat :D
A kde je ten problém? Je mi 23 let. Jdu na oběd a setkám se se svými spolužačkami ve věku mezi 21 a 23. Holky se mile usmívají, jsou krásné, upravené, ráda bych je pochválila, třeba s nimi šla nakupovat, umí být i milé. Ale ani se na nic nezeptám a je to tady. "Znáš tu a tu? Ne? To jsi o nic nepřišla, je děsná..." Když tohle slyším, uvědomuji si to, že já budu muset taky někdy odejít. A příště to budu já - ta, koho nestojí za to poznat. Až na mém místě u oběda bude sedět nějaká další, pravděpodobně ta, kterou ani nepotřebuji poznat...
Jsme na sebe tak zlé, protože jsme si vzájemně konkurentkami? Proto, že chceme v životě to samé? Proto, že každá z nás chce být nejlepší? Proč? Dělá nám to opravdu radost? Opravdu to chceme? Vidíme na sobě vzájemně chyby. Kdo ale ví, co je opravdu nejlepší a jak to udělat správně? Bez ohledu na to, jaké jsme a jak jsme oblíbené, kolik lidí známe, chceme snad, aby o nás někdo říkal tak hnusné věci? Proč děláme druhým to, co by nás samotné trápilo? Vy už to máte dořešené?

Komentáře

  1. Vím, o čem mluvíš, dřív mě to taky potkávalo. Ale teď už jsem to dlouho nezažila...možná je to skupinou lidí, ve které se pohybuji. Jinak si myslím, že tohle pomlouvání souvisí hlavně s vlastní nejistotou...

    OdpovědětVymazat
  2. Taky si myslím, že je to hlavně nejistotou. Někdy mi přijde těžké to odlišit. I kamarádky, které považuji za dobré a na úrovni, si někdy stěžují na druhé nebo je hodnotí, a je pro mě opravdu těžké to nějak zařadit hodnotově - jestli je to v pořádku, nebo ne. Ženy se někdy potřebují prostě vypovídat a potom si ani nemyslí to, co říkaly.
    To je dobré, že jsi ve skupině, která ti v tomto vyhovuje :) Asi se dokážeš dobře ohodnotit a zařadit v tomto směru.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy