Přichází podzim...

A bit of Lapland
I have no copy rights for this picture
Když se večer chystala uložit ke spánku, kontrolovala obsahy olejových lampiček a vzpomínala na svého jediného syna, otevřely se dveře. Uměla přesně předpovídat, kdo to přijde. Ta první je vždycky rozrazila až se odrazily od stěny, vběhla dovnitř, pozdravila a bez ustání povídala. Nemělo smysl proti tomu bojovat, bylo to příliš mnoho energie a toto bylo místo odpočinku. Tato návštěva ovšem nebyla nijak častá, vlastně probíhala jednou ročně.
Zato když se sklidilo obilí a zem začínala být suchá, ne jednou se pomalu, jistě a neodvratně otevřely dveře. Navštěvovaly se několik měsíců, dokud příroda nebyla připravena na skutečný dlouhý odpočinek a spánek. A toto byla první z návštěv v tomto roce. 
Vstoupila ta druhá. Široké boky, útlý pas, vlasy v barvě obilí - nebo to snad bylo obilí? Velká žlutá selka vstoupila dovnitř.
“Jsi připravená, sestro? Je čas. Zem je už unavená. Porodila co mohla. Listí je unavené, kořeny už nemají odkud vytahovat vláhu, všechno už čeká. Úroda byla krásná a hojná. Je čas odpočinku.”
Morena, která se dosud krčila nad jednou z tajemných lampiček, se narovnala, a ukázala Živě jeden ze svých zubatých úsměvů.
“Je tedy čas smrti. Čas rozkladu. Změny. Dalšího z mnoha konců. A jsem to já, kdo jej má přinést a být za to znevažována, obviňována a nedoceněna.”
Živa se nervózně ošila. Morena obvykle nemluvila. Živa, velká matka, to však musela čekat. U svých dětí poznala, že co se skrývá pod povrchem, to roste. Možná to neroste do výšky ani do hloubky, ale vyrůstají z toho kořínky, později kořeny, a je stále těžší to skryté vytáhnout na světlo.
“Nedoceněno? Neváží si tě snad některá ze sester? Díky tobě je Vesna tak veselá a šťastná a může každé jaro tvořit. Díky tobě může příroda každé léto znovu porodit. Tvoje role je nenahraditelná. Bez Tebe by nebylo nás. A Chors? V zimě je přeci nejdelší noc. Ráda se kochá zimní krajinou, to proto. Kdo si tě neváží?”
Morena se na okamžik usmála. Živa byla tak vřelá, mateřská, pečující a chápavá. Na rozdíl od ní. Nemohla to nikdy pochopit. Ona nechápe, že já nemám žádnou z těchto kvalit. Nechápe, že nic z toho ke mně nepatří.
Živa, jakoby četla její myšlenky, se na ni upřeně zadívala.
“Každý z nás je tím, kým je. Trápíme se proto, že nejsme někým jiným. Proč si neuvědomit, kým ve skutečnosti jsme? Najít naši vlastní hodnotu? Nejsi bohyní jara, ani léta, ale jsi bohyní zimy. Vesna nemůže být bohyní zimy, ani léta. Já nemohu být bohyní jara ani zimy. Jen ty. Jen ty dokážeš udělat to, co je nezbytné.”
Pohledem utkvěla na olejových lampách, které vrhaly stíny na stěnu světnice. Některé svítly jasně, jiné poněkud matně, některé blikotaly. Živa pocítila závan smrti.
“Nedokázala bych je odvést. Je snadné odvést staré a nemocné, kteří si přejí zemřít. Ale co děti? Co matky a otce rodin? Co válečné hrdiny - mladé, plné života? A Vesna by je ani nehledala! Lampičky by používala jako ozdoby svých komnat, kdykoli by ji navštívil Perun. Nebo… někdo jiný. Jen ty to dokážeš.”
Měla pravdu. Prioritou Morenina života byl řád a klid, nikoli soucit, nikoli zábava, ani čáry, kouzla a inspirace. A ona touha po řádu ji vždycky znovu přiměla udělat to, co bylo nezbytné, a odvést duši na onen svět.
V tu chvíli si Morena uvědomila svou sílu a uvědomila si, že jen ona dokáže dát světu řád. Ten řád, který ctí nade vše, a kterému je sama vzorem. Je to její vnitřní princip, jen její. Napřímila se do plné výše a dveře pootevřel poryv větru. Na okénko zabubnovaly kapky deště a celý svět se ponořil do šumu, mlhy a přítmí. Klid.
Živa se usmála.
“Nevidíme se naposled. Ještě neuzrály maliny. A jen já dokážu ocenit i ten nejmenší plod, který země urodí. Děkuji ti sestro. Mohou se zrodit díky tobě.”
Živa se na Morenu zahleděla a pochopila. Ačkoli bohyně promluvila, už toho všeho povídání zase stačilo. Možná má také něco na práci… pohled jí bezděčně utkvěl na lampičkách a znovu pomyslela na umírající, na ty, které země porodila, živila, a oni odcházejí, beze slova, nenávratně.
Když se ale podívala znovu na bohyni, napadlo ji, že jsou lidé nesmírně šťastní. Na onen svět je odvádí ta nejspravedlivější a nejspolehlivější ze všech bohyní, která ctí řád nade vše a dopřeje jim přesně tolik času, který potřebují. I léto je krásné proto, že netrvá věčně.
Zhluboka se nadechla, pokynula Moreně a vykročila ven do nečasu.

Přišel podzim.

Komentáře

  1. Jé, moc hezký! A pravdivý. Osobně mám taky docela často problém v sobě Chors a Morenu ocenit.
    A představa Vesny, jak si lampičkami zdobí své komnaty, mě opravdu pobavila :D.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy