neděle 31. května 2015

Archetypální zmatek

Tento článek bude o mně a napadl mě na vodě, proto tu máte mou fotku na vodě!

Když jsem se poprvé setkala s archetypy, měla jsem řádný zmatek. Za prvé jsem nevěděla, který archetyp vůbec jsem, ačkoli moje okolí to vědělo zcela přesně, a za druhé ani teď nevím, jak se zatraceně mám posunout k archetypům nadvědomí, když je ani neznám :D Každopádně bych ráda povykládala o svém archetypálním zmatku, který probíhá už více jak rok, a včera někde v peřejích na řece Jihlavě jsem se mu sama musela srdečně smát.

Když jsem se poprvé řádně zanalyzovala, poznala jsem se v mnoha ohledech v archetypu Persefoné, kamarádka ve mně nejvíce viděla Hestii a spolužáci a kolegové Athénu. Tak co si vybrat?

Moje první volba byla Persefoné. Bylo to skvělé - věděla jsem, kdo jsem!. Ovšem jen dokud jsem si neuvědomila, že najednou absolutně nevím, co chci, žiji v imaginárním světě, kde se nechci k ničemu vázat a v ničem se angažovat, protože stále čekám na něco lepšího, co přijde v budoucnu, ať už jde o školu, práci, partnera, vztahy s rodiči, přátele... Kde je ten zachránce, který jim všem řekne, co mají dělat, abych si já mohla žít v klidu a nic mě netrápilo? Taky se ten zatracený archetyp pojí s melancholií a naivitou. Někdo jen naznačí, že o nějaké situaci, do které jsem se dostala, ví více, než já, a umí ji lépe řešit, už mu visím na rtech a čekám, že mi řekne, co mám dělat. Nemusím snad ani říkat jaké typy lidí tento přístup přitahuje. Ale pokud byste chtěli seznam lidí, kteří rádi ovládají druhé a je dobré se jim vyhnout, napište mi :D
Pomyslně jsem si umyla ruce a tomuto archetypu jsem zavřela dveře. Jsem určitě Hestia! Bohužel Hestia, ačkoli je v mnoha ohledech úžasná, není zrovna bohyní, který by si uměla poradit s vnějším světem. Já mám ale vnější svět ráda, pohybuji se v něm proto, že se v něm pohybovat chci, dává mi spoustu podnětů a nemyslím, že by bez něj byl můj vnitřní svět tak bohatý a dynamický, jako je. Jak si ale poradit? Hestia není nejlepší ve vyjadřování, má proto Herma. A tak jsem narazila na lidi, kteří docela rádi mluvili za mě. Nejprve to bylo skvělé, když někdo říkal to, co jsem sama říct neuměla, například: "Tohle nedělej, vadí mi to." Popřípadě: "Ve skutečnosti si myslím..." Ale než jsem se naděla, dostala jsem se zakrátko do situací, kdy za mě ten druhý člověk říkal docela něco jiného, než jsem chtěla, ovšem problém s vyjadřováním nezmizel. Jak ho teď přimět, aby toho nechal? A jak těm lidem vysvětlit, že si nemyslím ani tohle? To je zas archetyp!
Obrátila jsem se tedy k Athéně. Je to rovněž archetyp, který míří k osvícení. Je extrovertní, umí se vyjadřovat. Umí se za sebe i postavit. Krom jiného se velice zamlouvá rodičům a vede k vynikajícím výsledkům ve škole a v práci. Athéna je také bohyní, která s rozumem zvládá i rodinu a domácnost. Opravdu skvělé! Ale kde je úskalí? Jednoho dne jsem po škole se svým spolužákem šla na oběd. Mluvili jsme o škole, o práci.... A když jsme se loučili, neobjal mě tak, jako by objal kamarádku, ale podal mi ruku jako svému váženému obchodnímu partnerovi :D Zatracené brnění! Kdyby to byl jen jeden kamarád, zvládla bych to, ale... Nebyl... Všimla jsem si, že jsem pro ostatní jakýsi vzor racionality. Což při hlubší analýze mi přišlo v podstatě směšné. Koho ti lidé zatraceně vidí? To nejsem já! Naštěstí zbývají další čtyři archetypy :D

Člověk obvykle neztělesňuje jen jeden archetyp, má rysy několika archetypů. Růst osobnosti má dva směry: do šířky - integrace nových archetypů, a do výšky - obrácení se k vyšším formám archetypů, které už v sobě máme. Všichni musíme jít vpřed a stále hledat, jak být se sebou spokojenější. Někdy mám z různých autorů knih i článků pocit, že oni už "to mají za sebou". Ale nikdo z nás to za sebou nemá, pravděpodobně ani po smrti ne, ale to už je otázka víry. Jsme v tom všichni. Hodně štěstí u hledání :)

Books books books

Přečetla jsem dvě velice zajímavé knihy: Hranice od Johna Townsenda a Henryho Clouda a Co řeknete, až pozdravíte od Erica Berna. Na jednu stranu mě docela překvapilo, že úplně jiní autoři, kteří se nikdy nesetkali došli k velice podobnému, ne-li totožnému, závěru. Na druhou stranu na tom nic překvapivého není. Jaký závěr to je? Každý z nás má v hlavě hlasy, které často nevědomě posloucháme. Některé patří našim vnitřním dětem, jiné našim dospělým - našim autonomním částem - a nakonec jsou tu rodiče. Ti naši samozřejmě.

Mnoho lidí si v dospělosti všimne, že z nich náhle mluví jejich rodiče. Obvykle když nadávají svým mladším sourozencům nebo dětem. Vždycky bychom se měli zarazit a uvědomit si, jestli to, co říkáme, říkáme jen proto, že máme v hlavě tuto reakci na takovou situaci naprogramovanou, nebo jestli to skutečně někam vede. Tento příklad je ovšem velice neškodný.

Nejhorší rodičovské hlasy mají lidé s rodiči alkoholiky, násilníky a zvrácenými nesamostatnými lidmi, kteří je chtějí do smrti mít pod svou nadvládou. I o těchto těžkých případech mluví obě knihy. Láska je nejmocnější síla ve vesmíru a my naše rodiče milujeme. Není divu, že děláme cokoli, abychom jim udělali radost, i když to znamená být alkoholik nebo zcela nesamostatný společenský nemožný člověk, který musí nakonec zůstat doma s maminkou.

Pozn.: Naše rodiče z toho ale obviňovat nemůžeme. Rodiče dělají jen to, co musí, aby nám dali lekce, které potřebujeme. Pokud jim podléháme a odmítáme tyto vnitřní hlasy přestat poslouchat, problém máme my, ne oni.

Kniha Hranice je spíše Sková, Berne zase píše spíš pro Nka se svojí velkou abstraktní teorií, která hovoří o našem životním scénáři, který jsme si vytvořili ve věku do šesti let, který už popisuje náš celý životní příběh, a od kterého se potřebujeme odpoutat, pokud je to scénář poraženého. Hranice nepopisují žádné dalekosáhlé teorie, spíše se soustředí na jednu poučku: Ujasněte si své meze a dejte je jasně najevo ostatním. Je zaměřená na věřící lidi, kteří si Bibli vykládají tak, že musí všem vyhovět.

Dvojice autorů i Berne na mě působili dost Jčkově se svojí srovnanou myšlenkovou konstrukcí, ovšem Berneho struktura mi přišla opravdu železná. Ví přesně co chce říct, kdy, jak, a jeho argumentace a diagramy popisující jevy, o kterých píše, ve mně zanechaly dojem, že čtu opravdu vědeckou práci. Townsend a Cloud nepíšou pro terapeuty, ale pro klienty. Jejich teorie je méně vědecká, ale o nic méně užitečná a přesná.

Berneho teorie je určitě Tčkově náročnější, Hranice jsou spíše pro Fka. Transakční analýza a scénáře vyžadují více času, jsou velice hluboké a několikrát jsem musela knihu odložit kvůli depresivním pocitům. Hranice jsou spíše pozitivnější a taky se nezaměřují na opravdu zlé případy, ale spíše na lidi, které není nutno hospitalizovat.

Pokud hledáte knihu, kde jsou spíše pozitivní tipy jak vylepšit svůj život v různých oblastech a patříte mezi lidi, kteří na sebe berou zodpovědnost za druhé, ničí si tím vlastní život, nemají dost času na blízké a na svoje zájmy popřípadě máte problémy s výchovou dětí, potom jsou pro vás spíše Hranice. Pokud potřebujete hlubší analýzu sebe sama a rádi byste zapracovali na svých reakcích na určité situace, popřípadě máte značné problémy ve vztazích nebo se závislostmi, které se stále opakují, doporučuji Co řeknete, až pozdravíte.

Co se samotných hranic týče, moje zkušenost hovoří tak, že lidé, kteří podle MBTI mají vysoko funkci Fe by se měli soustředit na držení vlastních hranic, protože rádi ustupují druhým, aby jim udělali radost - I*FJ, E*FJ, ale tento problém jsem postřehla i u INTP s rozvinutým Fe, případně u lidí, kteří jsou na pomezí J a P, a ačkoli by měli mít Fi, je u nich důležité i Fe. Naopak lidi s Te mají tendence hranice druhých ignorovat a přejíždět je jako tankem a odhání od sebe lidi, které ve skutečnosti mají rádi - I*TJ, E*TJ, opět se to týká lidí na pomezí popřípadě těch, u kterých je Te inferioriní funkcí a může se stát jejich slepou skvrnou. Postřehla jsem tyto potíže u ESFP a INFP.

Musím říct, že mě trošku mrzí, kolik dobrých knih už je napsáno. Sama bych taky ráda nějakou napsala, ale už mě nenapadá snad nic, o čem by nepsali ti mnohem starší, zkušenější lidé, kteří na rozdíl ode mě jsou skutečně terapeuty :P Mohla bych napsat knihu o tom, kterou knihu si přečíst, která je o čem... Nebo třeba mít blog... :P Hezký den!

čtvrtek 21. května 2015

Tweet :)

Jediná skutečná pomoct druhým je naučit je, aby si pomohli sami,

neděle 17. května 2015

Nekonečné články?

Na facebooku často vidím odkazy na nejrůznější duchovní a psychologické články. Obvykle je to psychologie.cz a firstclass.cz, zahraniční weby momentálně vynechám. Jejich články mi vesměs přijdou inspirativní a dívám se na ně už proto, že sama píšu na podobná témata, a přijde mi dobré srovnat styl psaní. Všimla jsem si, že mají velice dlouhé články rozdělené do jakýchsi podkapitol a bodů a zdá se, že je moderní říct lidem, kolik kroků budou muset udělat, aby něčeho dosáhli.

Popravdě si nejsem jistá, jestli je možné říct, kolik těch kroků skutečně budou muset udělat, když každý je někde jinde, ale dejme tomu. Každopádně co mě zaráží je délka článků. Obvykle jsem schopna si přečíst jen titulky popřípadě jednotlivé kroky, ale to, co k nim je napsané, už mě obvykle vůbec nezajímá. Ty články mají někdy i 3 strany.

Chtěla bych se zeptat čtenářů na názor: Máte radši krátké nebo dlouhé texty? Máte rádi chytlavé titulky a zvýrazněné kusy textu? Čte se vám to lépe? Pomáhá ve čtivosti rozdělení na kapitoly a menší odstavce? Mohla bych popřípadě zařadit nějaká vylepšení :)

neděle 10. května 2015

Přednášky na neškolní témata

Petr Velechovský, přednášející
Skoro si říkám, že by na tenhle příspěvek mohla přibýt nová kategorie Duchovno, ale musím říct, že mám trochu strach, s čím je obecně taková nálepka spojena. Uvidím do budoucna, dnes to zůstane pod Psychologií.
Nedávno jsem se zúčastnila dvouvíkendového semináře od firmy Modrá Alfa, jejich základního semináře. Oslovilo mě zejména to, že ačkoli jsem od léta 2013 už přečetla velké množství knih na většinu témat, o kterých byla řeč na seminářích, zjistila jsem docela zajímavé nové věci, o kterých jsem v podstatě netušila. Týkaly se zejména rodičovství. Uvědomila jsem si docela zásadní rozdíl mezi čtením knihy a mezi živými chodícími příklady různých životních postojů a různých životních zkušeností.
Mohlo by se zdát, že jediným důležitým člověkem je přednášející. Je velice důležitý, protože se stává jistou autoritou a částečně moderátorem. Je to ten, kdo určuje, co se teď bude dělat. Je to ten, kdo řekne: "Nekecejte!" A samozřejmě ten, kdo představuje své vlastní poznatky a z nich vyplývající myšlenkovou konstrukci. Člověk bez vlastního uceleného názoru těžko může argumentovat a odpovídat na šťouravé otázky.
Přednášející je obvykle člověk, který už mnoho problémů se sebou a s okolím vyřešil a nachází se v bodě, který bychom nazvali "někde jinde". Říkalo se to tak u bohatých, že "jsou jinde" nebo "jsou za vodou". Je to inspirativní a mnoho lidí napadne, že takhle vyrovnaní by chtěli být také. Ovšem abychom takovou cestu nastoupili, potřebujeme poznat sebe v daném okamžiku.
Psychologové obecně doporučují podpůrné skupiny proto, že si účastníci v nich uvědomí, že nejsou jediní, kdo mají problémy. Už proto jsou dobří ostatní účastníci. Většina z nich jsou normální lidé, které bychom mohli potkat na obědě v jídelně poblíž kancelářského komplexu nebo v samoobsluze, mohli by být našimi sousedy nebo známými, ale jsou to lidé, kteří mají problém v nějaké oblasti života, o které nepovídají na potkání. Nerozumí chování a chorobám svých dětí nebo blízkých obecně, jejich partner je přesně jako jejich rodič, mají nevysvětlitelné zdravotní potíže, nezvládají některý svůj vztah a mnoho dalších. Velká síla je v té skupině lidí. Kdo je nám sympatický? Kdo ne? Proč? Co máme společného? Je to spousta zrcadel.
Od psychologů (z knih) znám také další přínos těchto skupin: lidé tam přišli proto, aby se cvičili a zlepšovali. Pokud budete na nich chtít cvičit různé nové přístupy, které si v životě chcete osvojit, budou vás v tom podporovat. Nebudou reagovat hněvem a odmítáním, jako by se mohlo stát u vašich blízkých. Pokud se potřebujete na nějakou konfrontaci připravit, není lepšího místa.
Určitě je to možné taky s přáteli. Ovšem pokud máte pouze jednoho blízkého přítele, který zrovna nemá čas, řešením nebude mu vynadat. Pokud jich máte více, je zase dost nepravděpodobné, že byste jich zastihli více naráz, takže skupina z toho beztak nebude. Zkuste ze svých přátel ve věku kolem dvaceti dvou sestavit stabilní basketbalový tým. Vsadím se, že se vám to nepovede. Kdybyste ale začali chodit do školního týmu, lidi se vždycky najdou. Tohle je podobné.
Nakonec přidávám video z přednášky, která mě zaujala. Přednášející je Katie Hendricksová, kterou můžete znát z knihy Zamilovaní bohové a bohyně od Agapi Stassinopoulos. Figuruje tam v posledním příběhu a její nejvýraznější ženský archetyp je podle Agapi Démétér :)
http://www.hendricks.com/
Pokud se vám tak jako mně někdy stalo, že jste úplně ztratili ponětí o tom, který bůh je vlastně který, když vy máte nějaký rys od každého, není vůbec špatné vidět živého člověka, který tento archetyp ztělesňuje. Dojde vám, že takhle vy se vůbec nechováte nebo naopak že k tomuto máte doopravdy blízko. Není špatné se zeptat přátel, koho jim připomínáte tím, jak působíte, ale pokud neuslyšíte to, co jste chtěli, nezapomeňte, že jste se ptali vy. A pokud jste Nka a rádi si zakládáte na tom, že jste originál a nikomu se nepodobáte, potom doporučuju nebránit se přirovnání, protože je to důležité pro sebepoznání, a nezapomínat, že nikdy není všechno stejné.
Cha, to je dlouhý text, co?? :D