středa 25. listopadu 2015

Hiljainen maa

Hiljainen maa znamená tichá země. Je to titul jedné z písní finské kapely Indica a hezké označení pro zejména sever Finska.

Přemýšlím, kolik toho obvyklý smrtelník, který neprožívá severské země, ví o Laponsku. Osobně jsem o něm slyšela poprvé v pohádce O Gerdě a Kájovi, kde to je sídlo Zimní královny. Byly tam veliké hory, sobi a Zimní královna. Z nějakého důvodu mají seveřané i slované bohyni zimy a často zároveň smrti. V Norsku je to Hel, Lokiho dcera, která je vládkyní Helheimu, ledové říše mrtvých. Ve Finsku na severu sídlí čarodějnice Louhi, velká protivnice Väinämöinena, hlavního hrdiny Kalevaly. Ve Slovanských zemích vládne zimě a smrti Morena. I zmíněná pohádka následuje tento trend - se zimou a smrtí je spojena žena, a to ne zrovna příjemná.

Laponsko je veliké území zasahující do Norska, Švédska i Finska. Je tradičně obydleno kočovným národem Sámi. Tito lidé jsou spjati se soby. Cestují za soby a kolem sobů se točí celá jejich obživa. Ve městě Inari ve Finsku je velké muzeum Siida, které je zaměřeno zejména na přírodu a na kulturu tohoto národa. Z muzea Siida pochází fotografie vlevo. Hlavní výstava obsahuje dokumentaci celého přírodního cyklu Laponska a ručně vyráběné dekorace národa Sámi. Vyfotila jsem měsíc listopad - Finsky Marraskuu, měsíc smrti. Na obrázku je vidět jaké procento dne je světlo.

Já a několik mých přítelkyň jsme přitahovány k severu. Během své návštěvy Laponska jsem se zamyslela nad tím proč. Sever je místo, kde teplota venku snadno sešplhá na -20 a méně. Pokud je člověk nucen být venku, po nějaké době pozná, co to je skutečná zima. O to víc touží po teplém domově vyhřívaném ohněm, odkud může pozorovat zimu venku. Je to kraj, kde Hestia, bohyně domova a krbu není zapomenuta.
Laponsko je místo opravdu přirozeného a nerušeného klidu. Široko daleko není cizí myšlenky, která by člověka vyrušila. Téměř půl roku spí Laponská příroda pod sněhem a ten hluboký klid je všudypřítomný a šíří se, aniž by se ptal na dovolení. Je to klid smrti. Klid neviditelného, co dřímá pod povrchem. Je to místo, kde se člověk musí obrátit sám k sobě, protože i když sportuje celé krátké dny, večer je příliš dlouhý na to, aby byl stále aktivní ve vnějším světě. Moment, kdy "není co dělat" je nevyhnutelný a přináší poznání. Vítáte jej nebo se zlobíte, protože nitru nenasloucháte a nudíte se?
Je to země, která nám ukazuje jak moc se lidé liší. Zatímco se Evropané navlékají do všeho možného a venku klepou kosu, nikdo ze severu se neklepe. Je to jejich zem a oni v tom umí chodit. Navážu-li myšlenkově na Šumaře na střeše, ano, jsme lidé, a ano, cítíme zimu, je-li zima. A pokud nám někdo ublíží, zemřeme. Ale míra, ve které na nás tyto vnější okolnosti působí, se liší od člověka k člověku a národa k národu.

Zajímalo by mě, jaké typy lidí Laponsko přitahuje. Jistě přitahuje Artemidy svou nabídkou zimních sportů a bláznivě dlouhých túr zcela nenarušenou přírodou. Přitahuje Hestie, které se právem mohou cítit doceněné. Přitahuje Ty, jejichž podvědomí touží po klidu a oni o tom neví a nedopřávají si jej. Ale koho dál? A proč? :)

pondělí 9. listopadu 2015

Poznatky o Hestii

Picture comes from emaze.com
and I have no copy right for it!
Hestia je jedna ze sedmi bohyň Řeckého panteonu. Je to strážkyně rodinného krbu, ochránkyně domova a středu. Je to bohyně kultu a důležitá je ona sama a to, co představuje, ne její příběh nebo mýtus.
Tento archetyp je pro mě důležitý, je to důležitá součást mě, a jelikož mám na Erasmu (stejně jako všude na světě :) kdykoli a kdekoli) možnosti sebepoznání a mám nové poznatky o tom, jaký vliv tento archetyp může mít na život lidí, kteří si jej vpustí do života, rozhodla jsem se o ně podělit.

Z přednášky Milana Calábka o tomto archetypu jsem se dozvěděla, že žena, u níž alespoň momentálně převažuje archetyp Hestie, si je naprosto jistá, že je jiná, než všichni ostatní. To je jeden z důvodů, proč se tato žena drží dál od kolektivu a radši si doma v ústraní uchovává svůj vnitřní klid. 
Začne na tom být něco špatného až v okamžiku, kdy je doma tak moc, že je izolovaná od ostatních a cítí se osamělá. 
Jak takovou situaci řešit? Polovina práce je hotova v okamžiku, kdy člověk pozná, že mu archetyp zastínil vizi a už nežije svůj život, ale příběh onoho boha. Jaké otázky je možné si položit: Opravdu jsem tak jiná, než ostatní? Jací jsou? V čem se lišíme? Vidím je takové, jací jsou, nebo se toho z nějakého důvodu obávám? Co nejhoršího by se mohlo stát, kdybych si k sobě někoho pustila? Čeho se doopravdy bojím?
Pro inspiraci mohu říct, že moje odpověď na otázku, čeho se bojím, je ztráta klidu. Jak budou lidi reagovat na to, že s nimi nechci jít na hlučný večírek, nebo na to, že nechci, aby mě navštěvovali doma, dokud je dobře neznám a nejsem si jistá, že nebudou respektovat můj osobní prostor? Nebo na to, že si dnes večer zkrátka nechci s nikým povídat, a možná nebudu chtít ani zítra? Budou to respektovat nebo se začnou nudit? 

K věci stačilo :) Pokud máte k tomu v kombinaci jiné archetypy, můžete se někdy divit, jak velice se vaše chování může změnit. Taky určití lidé ve vás archetypy vyvolávají, takže to, že někdo je vám blízký, ale nechcete s ním jít na párty, nemusí mít vůbec takový význam, jak by se mohlo zdát. I pokud sami hledáte racionální důvody: třeba to, že moc pije, nebo to, že moc hlučný, nemusí to být vůbec pravda. Hestie nepotřebuje takové důvody, je prostě jen ráda v klidu.