Proč nám vadí, když nezapadáme?

Je to vlastně obrovské téma zejména v období dospívání, ale i později, pokud je člověk nedořešil: Co se mnou bude, když nezapadám? Když nemám kamarády?
Ke své SZZ jsem studovala teoretickou informatiku a povinné evoluční algoritmy, které staví na principech evoluce. Existuje v nich funkce fitness, která zařizuje totéž, co přirozený výběr, a obnáší to schopnost přežít.
V přírodě jsou zvířata, která žijí o samotě - sama si zajišťují potravu, sama se chrání a nespoléhají na ostatní jedince svého druhu. Jsou také tvorové, kteří žijí ve stádech, smečkách či jiných skupinách. V takových skupinách jsou rozdělené role a jedinci na sebe spoléhají. Někdo loví, někdo stráží oheň.
My lidé žijeme ve skupině a vzájemně se podporujeme. Specializujeme se - nikdo z nás neumí vše. Potom jsme ale vystaveni faktu, že v tomto světě musíme tu svou specializaci a své místo najít. Ve společenstvu také platí, že ten, kdo je na okraji stáda, je ohrožen. Predátoři útočí na osamělé a slabé jednotlivce a na okraji společnosti - doslova. A tam se nechceme dostat.
Faktem ale je, že čím více lidí je, potom - udělají-li jeden velký kruh - počet lidí na okraji roste. Náš strach ze společenského vyloučení a bytí na okraji je dán archetypálně, naší znalostí z přírody. A je živen s tím, jak na světě přibývá lidí.
Jak řešíte vy tento svůj strach?
Zajímavé je, že při vytvoření menších skupinek je lidí na okrajích jednotlivých skupinek ještě více (vychází k poměru obvodu jedné kružnice o obsahu S a součtu obvodů dvou kružnic, kdy jedna má obsah S/2).
Základy Jungovského pozitivního principu k archetypům v nás jsou postaveny na tom, že si uvědomíme, jaký archetyp nás ovládá například v případě, že trpíme akutním pocitem společnského opuštění či vyloučení, a uvědomíme si, že tímto nejsme definováni. Nemusíme celý život prožít jako střed stáda, v bezpečí. Můžeme se stát na okamžik i samotářem, který si najde cestu i bez své specializace a tuto specializaci přesáhne - rozvine i své méně rozvinuté stránky.
Zajímavé je, že období, kdy jsme středem skupinky, a období, kdy nemáme víc než své vlastní nohy, se v průběhu života střídají. Někdo je oblíbený jako mladší, někdo jako starší, někdo ve středním věku. Kde se zrovna nacházíte vy? Jak oblíbení jste byli dřív a jak oblíbení jste teď?

Komentáře

  1. Zajímavé téma, je dobré, že Tě učení vede k takovým myšlenkám :).
    Jak jsem to tak četla, uvědomila jsem si, že jsem ten pocit už docela dlouho nezažila (aspoň ne dlouhodoběji), u mě to teda bylo rozhodně častější v dětství (nejvíc asi na prvním stupni ZŠ). A většinou jsem to řešila tak, že jsem se z kolektivu, který mě nepřijímal, sama vyčlenila s myšlenkou "však vy mě neznáte, viděli byste, jak jsem oblíbená jinde" :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Inspirovaly mě k tomu genetické algoritmy a ony mají simulovat evoluci :) To je skvělé, že už to nezažíváš! Myslím, že je to docela standard těch nižších stupňů. Mně se to stává i teď. Dřív jsem to vždycky řešila únikem - představovala jsem si, že na ZŠ přijdou elfové a řeknou, že tam nepatřím, a já s nima odejdu :D

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Erasmus Experience and Confession

Vztahy a myšlenkové mapy