středa 24. února 2016

Misogyně horší než misogynové?

Jedu si tak do školy, po delší době v klidu a později než v 6:45, a přemýšlím. Ženy nechtějí hrát svou ženskou roli. Objevila se hnutí proti mužské nadvládě, feminismus a podobné fenomény.
Existuje teorie zrcadla: druzí mi ukazují, co si myslím o sobě. Chová-li se ke mně partner neuctivě, podle této teorie je to proto, že si nevážím sama sebe. Jak si to představuji já? Asi takto: pokud sama sebe považuji za tu nejlepší, potom si vyberu muže, který se tak ke mně bude chovat. Považuji-li se za průměrnou, vyberu si muže, který se tak ke mně bude chovat. A pokud se považuji za velice špatnou...
Ženy bojují proti mužům, kteří je utlačovali. kvůli kterým stály u plotny celé dny. Kvůli kterým své mládí obětovali podporou jich a jejich společné rodiny, aby vzápětí muži odešli s jinou mladší ženou. Tyto události vyburcovaly ženy, aby se postavily mužům, kteří evidentně způsobují toto příkoří.
Pokud ovšem pracuji na plný úvazek, nevařím, neuklízím a nestarám se o děti, aby mě nemohl partner ovládat, veřejně tím vyhlašuji, že jsem ve svazku s nepřítelem. Není to trochu zvláštní?
Věc další je ta, že se objevují muži, kteří chtějí hrát ženské role. Žena, která chce mít skvělou kariéru, nepečovat o domácnost, o děti, nedejbože stát u plotny, si najde partnera, který v brzké době dá najevo, že by klidně šel na mateřskou sám, vaří lépe, než jeho partnerka, a dělá to rád, vlastně taky rád uklízí a pracovat by vůbec nemusel. Role se úplně převrátí.
Najdou se ženy, které takové muže nechtějí, protože to nejsou muži, ale ženy v mužském těle. Ale kdo je jeho partnerka? Co jí to zrcadlí? Toto není nová myšlenka, ani nový jev.
Napadlo mě však toto - přičemž je dost možné, že neříkám nic nového, ale mám radost, že mě něco napadlo :D Kdo si té ženské role vlastně nevážil? Můj partner nebo já? (Tedy spíše partner mojí babičky? - je to přece jen už jiná doba)
Jeden vysoce postavený muž na fakultě, kde studuji, míval roky sekretářku. Když už ji neměl, neustále zapomínal na přednášky, na schůzky a vůbec na všechno. Byl bez ní úplně ztracen. Na přednášku chodil, když jsme mu zavolali, aby přišel - takže kdo dělal tu sekretářku nakonec?
Muž, který přišel do práce a neměl s sebou jídlo byl outsider. I to, že dokázal svou ženu přimět, aby o něj pečovala, se cenilo.
Jak jsme my ženy přišly na to, že si nás muži neváží, pokud o ně pečujeme? Nebyly jsme to my, kdo si nevážily samy sebe? A musíme se teď obětovat a pracovat na plný úvazek i pokud to cítíme tak, že bychom rády byly doma a viděly naše děti vyrůstat?
:) Přála bych si, abych napsala skvělou a revoluční myšlenku. Pro mě revoluční je. Není vždy snadné oponovat své vnitřní Artemis.
Přeji krásný zbytek týdne :)