Téma vyvrhele

Návštěva kina je čas od času úžasná investice. Jedna z výborných investic byla Kráska a zvíře. V tento moment jsem v ní viděla jedno z témat, se kterým jsem se opakovaně setkala a je pro mě stále aktuální. Pojmenovala bych to takto: "Člověk nezapadá mezi lidi, mezi kterými se pohybuje. Nezapadá sám od sebe a zároveň se nechce přizpůsobit."

Belle zpívá: "Little town, it's a quiet village, every day like the one before. Little town full of little people..." Slyším v tom trochu melancholie. A co ti lidé na to? Nejvíce se mi líbí následující verš: "Oh there she goes, the girl is so peculiar, I wonder if she's feeling well. With the dreamy far-off look and her nose stuck in a book, what a puzzle to the rest of us is Belle."

Zúčastnila jsem se dlouhodobé ženské skupiny a i tam jsme narazily opakovaně na toto téma vzájemného pohrdání. Lidé s velkými vizemi, sny a ambicemi shlížejí na ty, kteří takoví nejsou, a necítí se mezi nimi dobře. Lidé s malými vizemi, kterým nevadí monotónní život a nehledají velké věci, nechápou, co ti druzí řeší. 

V jakých skupinách se tyto nesmiřitelné tábory setkávají? Obvykle ve škole, na táborech, v kroužcích, v práci.

Ani nevím, kolikrát jsem tento problém v životě potkala. Mezi ženami jsem jej potkala v té formě, že jsem nechápala ženské rituály - vzájemně se pomlouváme a kritizujeme, chodíme na záchod v deseti a přemalováváme se, stěžujeme si na naše postavy a rozebíráme zbytečné vztahy. Do tohoto jsem skutečně nechtěla zapadnout.

Mezi muži zase nemám nejmenší chuť zapadnout do jejich rituálu chození do hospody, rozebírání politiky (zbytečně) a pomlouvání svých drahých poloviček. Zajímavé je, že zrovna o tomto John Gray, autor knihy Ženy jsou z Marsu a ženy z Venuše, řekl, že v hospodě muži projevují svou ženskou stránku. Zdá se, že já osobně nechci mít nic společného se stinnými stránkami ženské povahy.

Zpět k "malým" a "velkým" lidem. Přijde mi zajímavé také to vzájemné pohrdání a nesouhlas mezi těmito dvěma tábory. Čím to, že jsme tak nesmiřitelní? Že na druhé skupině skutečně necítíme jejich pozitiva? Rozumíte tomu? :) Já ne.

Komentáře

  1. Zajímavá myšlenka, asi jsem o tom nikdy nepřemýšlela jako o dvou nesmiřitelných skupinách - cítíš je opravdu jako dvě? Asi nevnímám tak jednoznačný protiklad. Ale asi chápu, o čem mluvíš. Někdy se taky přistihnu, že někým pohrdám, protože žije úplně jiným způsobem než já - a já mám pocit, že ta moje cesta je lepší. Což je asi přirozené, ale zároveň smutné a snažím se to samozřejmě nedělat. Zároveň mám ale pocit, že s těmi úplně protikladnými lidmi ani vůbec nepřijdu do kontaktu, že se pohybují v jiných sociálních třídách. A s těmi ostatními mě vždycky aspoň něco málo spojuje...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, já je tak opravdu vnímám. Řekla bych, že zejména proto, že doposud nejsem hlavou schopna pochopit jejich hodnoty a cíle.
      :) To je dobře, že to máš jinak.
      Taky si myslím, že je to zase o tom stínu - co nejsem schopna přijmout do svého života, s tím se cítím nesmiřitelná.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Erasmus Experience and Confession

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

Vztahy a myšlenkové mapy